Proč učitel ke své práci potřebuje emoční inteligenci 2
Ilustrační foto / FOTO: Pixabay
V první části článku jste se seznámili s pojmy, jako je sociální, emoční, intrapersonální a interpersonální inteligence, s teorií mnohočetné inteligence amerického psychologa Howarda Gardnera a s publikací Daniela Golemana o emoční inteligenci. V tomto návazném článku se podíváte podrobněji na jednotlivé typy emoční inteligence, ukázky ze školního života a kvíz, který vám nastíní možnosti a meze vaší emoční inteligence.
Čtyřdimenzionální model emoční inteligence podrobně
V roce 1997 přišli psychologové P. Salovey a J. D. Mayer s podrobným modelem emoční inteligence. [1] V jejich pojetí se emoční inteligence skládá ze čtyř jednotlivých složek. Konkrétně jde o:
schopnost přesného vědomého vnímání a vyjádření emocí,
schopnost mít k emocím přístup a vytvářet je,
schopnost chápat emoce a jejich význam a
schopnost emoční regulace, tedy schopnost přiměřeně řídit emoce.
Tyto 4 schopnosti jsou uspořádány tak, že základní psychické procesy (např. vědomé vnímání emocí) jsou podkladem pro pokročilejší procesy (např. regulace emocí). V každé ze čtyř dimenzí existuje rozvoj dovedností od základních ke složitějším.
Schopnost přesného vnímání a vyjádření emocí
Schopnost odhadovat emoce druhých lidí pomáhá odhadnout případnou hrozbu, která se může objevit v mezilidských vztazích. Lidé, kteří nejsou schopni odhadnout emoce druhých, se častěji mohou dostávat do sporů, konfliktů a situací komunikačního neporozumění.
Schopnost odhadovat vlastní emoce je prvním krokem k tomu, aby člověk na tyto emoce adekvátně reagoval. Pro porozumění sobě sama je nezbytná schopnost sledovat a průběžně si uvědomovat vlastní city, jinak je vůči nim člověk bezbranný. Jistota ve vlastních citech pomáhá i v důležitých rozhodnutích, jako jsou například volba partnera nebo zaměstnání.
Lidé, kteří si neuvědomují vlastní pocity, se mohou nejen dostávat do konfliktních situací, ale zejména mohou ohrožovat vlastní psychické i fyzické zdraví. Člověk, který nevnímá vlastní dlouhodobě pociťovanou úzkost, může být jednoho dne zaskočen záchvatem panické ataky, a to například při řízení vozidla na dálnici.
Podle Daniela Golemana, autora publikace Emoční inteligence (2007), může člověk nakládat se svými emocemi následujícími způsoby.
Sebeuvědomění – průběžné uvědomování nálad a emocí. Když člověk zná své hranice, je schopný se svých horších nálad rychleji zbavovat.
Sebepohlcení – těkavost a neexistence odstupu od emocí. Když člověk svoji špatnou náladu neumí regulovat, má pocit, že emoce ovládají jeho, nikoli on své emoce. Často si stěžuje na nepřízeň osudu a neuvědomuje si, že může situaci sám aktivně změnit, a to právě změnou svého vnitřního emočního nastavení. Bývá často ovládán tísnivými pocity a obtížně se adaptuje na zátěžové situace.
Akceptace – uvědomění a bezpodmínečné přijetí vlastních emocí. Tato akceptace ale často může vést k tomu, že člověk rezignuje na jakoukoli možnost změny a akceptuje špatnou náladu prostě tak dlouho, dokud sama neodezní. [2]
Příklady
Vysoká míra schopnosti uvědomovat si vlastní emoce
Tomáš, žák 7. ročníku základní školy, se ošklivě zranil na kole. Po operaci ho čekala dlouhodobá rehabilitace kolene. Tomáš ke konci rehabilitace, která trvala půl roku, bojoval s chutí všeho nechat, rehabilitace vynechat a rodičům se z toho nějak vymluvit. Rozhodl se nakonec vytrvat – cestou na rehabilitaci si namísto myšlenek na rezignaci představuje, jaké to bude, až bude mít koleno zdravé a bude moct zase jezdit na kole.
Nízká míra schopnosti uvědomovat si vlastní emoce (vysoká míra akceptace)
Učitel Jaroslav nejasně tuší, že kolegyně Monika je mezi žáky všeobecně oblíbená, a to i přes občasné neshody a obtíže. Dochází mu, že je to proto, že žáky nepoučuje. Sám by chtěl mít srdečnější vztahy s žáky, ale nedaří se mu zbavit se nutkání je poučovat. Nenachází v sobě ani dostatečnou motivaci svůj přístup změnit. Znamenalo by to obětovat nějaký čas, vzdělávat se, připustit si vlastní rezervy – a tomu se Jaroslav teď není ochotný věnovat. Nakonec má Jaroslav prostě pořád jen špatnou náladu a cítí „otrávenost“, ve které dlouhodobě setrvává.
Schopnost mít k emocím přístup a vytvářet je
Jedná se o schopnost s druhými lidmi na základě výše popsaného porozumění efektivně spolupracovat. Úspěšní prodejci, politici, učitelé, terapeuti, kliničtí lékaři a církevní vůdci mají často tuto schopnost rozvinutou na vysoké úrovni. [3] Jedná se o tzv. „umění mezilidských vztahů.“ Tito lidé dokážou zefektivňovat týmovou práci, dobře ji zorganizovat. Umí také najít kompromisní cestu nebo vyřešit neshody mezi dvěma a více skupinami. [4]
Příklady:
Vysoká míra zvládání konfliktů v mezilidských vztazích
Třídní učitelka Monika řešila konflikt mezi rodiči na třídní schůzce. Jedna matka druhé emotivně vyčítala, že její dcera má od její dcery vši. Nařčená matka se bránila a hrozila napadením. Monika obě ženy zklidnila a dodala, že určit, kdo má od koho vši, je nemožné vzhledem k rychlosti jejich šíření, a že jí není známo, že by dcera nařčené matky někdy v minulosti měla vši. Dodala, že se jedná o náročnou situaci, ale že společnými silami se jim ji podaří zvládnout. Škola zajistí veškerá opatření, aby předešla šíření parazitů. Moniku podpořili i ostatní rodiče a třídní schůzka bez problémů pokračovala až do konce.
Nízká míra zvládání konfliktů v mezilidských vztazích
Učitel Jaroslav řešil jako třídní učitel podnět rodičů, že se jim zdá, že žáky přetěžuje v online výuce zbytečně obsáhlými domácími úkoly. Jaroslav se hájil tím, že on je přece odborník, který posuzuje přiměřenost svých úkolů. Na námitku, že jsou žáci přetížení a že je neučí jenom on, odvětil pouze, ať si zajdou stěžovat za paní ředitelkou, ale že si myslí, že bude na jeho straně.
Schopnost chápat emoce a jejich význam
Jde o empatii, schopnost rozumět druhým lidem, navodit pocit sounáležitosti, rozpoznávat jejich pocity, vnímat, co druhé lidi motivuje, jací jsou. Lidé s touto schopností se umějí dívat na lidské vztahy s potřebným odstupem, umějí je analyzovat, vstupovat do nich a zase z nich vystupovat. Patří sem z profesí například spisovatelé, detektivové, poradci, ale i dobří učitelé. [4]
Příklady
Vysoká míra empatické reakce
Žák Robert je během distanční výuky způsobené koronavirem už během druhého týdne velmi vyčerpaný. Bolí ho hlava a není schopen sledovat výklad učitelky Moniky během jejího online vysílání. Svěří se matce, která učitelce zavolá a objasní jí situaci. Učitelka zareaguje tak, že nabídne možnost neúčastnit se online streamu, přičemž Robertovi chystá podklady e-mailem, a žádá pouze ofocené výstupy Robertovy práce, aby pomohla minimalizovat jeho čas u počítače.
Nízká míra empatické reakce
Učitel Jaroslav na telefonát Robertovy matky jedná podrážděně, tvrdí jí, že pokud Robertovi ustoupí, budou to takhle chtít všichni žáci. Doporučuje jí, že jestli nechce mít změkčilého syna, ať se tzv. „kousne“ a „jde do sebe“, že jemu samotnému se nikdy nestalo, že by ho z koukání do počítače bolela hlava.
Vysoká míra porozumění vlastním emocím
Michal, žák střední školy, ví o sobě jednu věc. Neumí přijímat kritiku, a to ani oprávněnou. Už ale jednu věc umí: když mu některý spolužák nebo učitel dává nějakou zpětnou vazbu, je naučený se pokaždé nejdříve několikrát zhluboka nadechnout, počkat a říct si: „To zvládnu“. Když si svoji odpověď navíc trochu promyslí a dá si pár vteřin, než odpoví, dokáže své rychle vybublávající naštvání zabrzdit a většinou se mu daří spolužákovi nebo učiteli odpovědět už klidně. V situacích, které mu připadají obzvláště obtížné, se už naučil říkat větu: „Musím si to nechat projít hlavou. Co takhle to nechat na příště?“
Nízká míra porozumění vlastním emocím
Tomáš, žák 9. ročníku základní školy, má problém s učitelkou matematiky. Podvědomě mu mluvou a gesty připomíná jeho tetu, se kterou nemá jeho rodina dobré vztahy. Tuto skutečnost si ale nikdy plně neuvědomil. Cítí v sobě v hodinách zmatek, který negativně působí jak na vztah s učitelkou, tak i na jeho výsledky v daném předmětu. Sám neví, proč a čím ho učitelka matematiky tolik dráždí. Chová se k vyučující arogantně, ačkoli to nemá úplně v povaze. Pomohlo by mu si o tom s někým promluvit, ale Tomáš se k tomu zatím neodhodlal.
Schopnost regulace vlastních emocí
Přizpůsobovat své emoce adekvátně dané situaci, schopnost zklidnit své vlastní rozčilení ve chvíli, kdy je to potřeba – to je podstata zvládání emocí. Přehnané ovládání (a s tím spojené i potlačování) emocí není na jednu stranu nic zdravého, ale jejich bezbřehé projevování může být zase vnímáno jako sociálně velmi nevhodné. [5]
Příklady
Schopnost ovládat vlastní emoce
Učitelka matematiky Monika ví, že žák Tomáš je na ni z jí neznámého důvodu alergický. Je ale dostatečně zkušená a ví, že si to nemůže brát osobně, protože ona je ta starší, kompetentnější v mezilidských vztazích a je za to i placená. Často si opakuje, ať je trpělivá. S Tomášem si chce po vyučování promluvit. Zvažuje, že by přizvala i třetí osobu, buď školní psycholožku, nebo kolegyni učitelku, která s Tomášem vychází dobře, protože si uvědomuje, že bude potřebovat prostředníka. Když ke schůzce dojde, na chvíli ji ovládne netrpělivost, ale uvědomuje si, že pro nalezení řešení je potřeba zachovat klid a projevovat vlídnost. To se jí nakonec vyplatí, protože nejenže se Tomáš nakonec odhodlal později si o celé situaci s další dospělou osobou promluvit, ale vztahy učitelka–žák se postupem doby výrazně zklidnily.
Nízká míra schopnosti ovládat vlastní emoce
Jaroslav, učitel fyziky, často žáky popichuje v momentě, kdy evidentně nerozumí novému učivu. Myslí si, že to dělá pro jejich dobro, ale žáci bohužel vidí na jeho tváři samolibý pocit, když někoho rozhodí. Jaroslavovi vrtá hlavou, proč má žák Michal často v očích slzy, i když v hodinách normálně pracuje i komunikuje.
Pozitiva rozvoje emoční inteligence
Rozvíjet emoční inteligenci (dovednosti pozorovat druhé lidi, všímat si jejich reakcí a efektivně řešit konflikty) může v průběhu svého života každý člověk. Je to užitečné také ve vzdělávání, ale ne vždy si učitelé najdou čas zamyslet se, do jaké míry vědomě pracují se svými emocemi, jak moc je skutečně v určitých situacích vědomě chápou a do jaké míry je vědomě regulují. Snadno se pak stane, že se uchýlí k automatickým reakcím, které nemusí být vždy tím nejlepším řešením. Najít si čas na vzdělávání v tématu emoční inteligence se proto každému učiteli do budoucna může opravdu vyplatit. A vyplatí se rovněž vzdělávat v emoční inteligenci i žáky, a to pomocí hodin etické výchovy či osobnostně sociální výchovy, nebo zařazením témat souvisejících s emoční inteligencí do výuky vybraných předmětů.
V českém prostředí učitelé můžou využít následující vzdělávací portály, školy a aktivity pro rozvoj emoční inteligence:
Etické fórum ČR (etickeforumcr.cz)
Etická výchova, o.p.s. (evops.cz)
Centrum podpory etické výchovy v Olomouckém kraji – Hlavní strana (cmgpv.cz)
Centrum rozvoje charakteru (cerc.cz)
Osobnostní a Sociální Výchova - Odyssea.cz
Základní doporučená literatura k samostudiu:
BRADBERRY, T. a GREAVES, J. (2013). Emoční inteligence. 1. vyd. Brno: BizBooks.
GOLEMAN, D. (2000). Práce s emoční inteligencí. 1. vyd. Praha: Columbus.
GOLEMAN, D. (2011). Emoční inteligence. Překlad Markéta Bílková. Vyd. 2., (V nakl. Metafora 1.). V Praze: Metafora.
HASSON, G. (2015). Emoční inteligence. Překlad Lucie Párová. První vydání. Praha: Grada Publishing.
HUBERT, A. (2005). Emocionální inteligence EQ. Vyd. 1. Praha: ZEMS book.
WHARAM, J. (2014). Emoční inteligence: cesta do středu sebe sama. Vyd. 1. Praha: Práh.
Doporučená literatura pro učitele v MŠ:
BÜCKEN-SCHAAL, M. (2018). Emoce - Obrázkové karty: pro porozumění emocím a rozvoj sociálních dovedností [grafika]. Vydání první. [Praha]: Pasparta Publishing, s.r.o., 30 podnětových karet.
PFEFFER, S. (2003). Rozvíjíme emoce dětí: praktická příručka pro mateřské školy. Vyd. 1. Praha: Portál.
PRUŽINSKÁ, Ľ. (2006). Emocionálny svet detí predškolského veku. 1. vyd. Prešov: Rokus.
SHAPIRO, L. E. (2014). Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Překlad Hana Kašparovská. Vyd. 4. Praha: Portál.
SCHULZE, R., ed. a ROBERTS, R. D., ed. (2007). Emoční inteligence: přehled základních přístupů a aplikací. Vyd. 1. Praha: Portál.
Praktický průvodce v emoční inteligenci:
BARISO, J. (2019). EQ, emoční inteligence v každodenním životě: aby emoce neškodily, ale pomáhaly: praktický průvodce emoční inteligencí. Překlad Kateřina Orlová. První vydání. Praha: Metafora.
BRADBERRY, T. a GREAVES, J. (2007). Emoční inteligence v praxi: všechno, co potřebujete vědět o úspěšném životě, vztazích a kariéře. Vyd. 1. Praha: Columbus.
KANITZ, A. (2008). Jak rozvíjet svou emoční inteligenci. 1. vyd. Praha: Grada.
LOJA, R. (2019). Emoce pod kontrolou: 5 kroků ke zvládání emocí. První vydání. Praha: Grada.
PLETZER, M. (2009). Emoční inteligence: jak ji rozvíjet a využívat. 1. vyd. Praha: Grada.
Doporučená literatura pro učitele v ZŠ:
GAJDOŠOVÁ, E. a HERÉNYIOVÁ, G. Rozvíjení emoční inteligence žáků: prevence šikanování, intolerance a násilí mezi dospívajícími. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006.
LÍŠKOVÁ, B. Citová a emocionální výchova v rodině a ve škole. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014.
STUCHLÍKOVÁ, I. a PROKEŠOVÁ, L. Zvládání emočních problémů školáků. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005.
Doporučená literatura pro děti a žáky:
FILLIOZAT, I. a LIMOUSIN, V. (2019). Co se to se mnou děje?. Moje emoce. První české vydání. Praha: Svojtka & Co.
CHIEN CHOW CHINE, A. (2018). Emil a emoce. Emil je smutný. Překlad Kristýna Brunclíková. 1. vydání. V Praze: Albatros.
CHIEN CHOW CHINE, A. (2018). Emil a emoce. Emil se stydí. Překlad Kristýna Brunclíková. 1. vydání. V Praze: Albatros.
LANDMANN, B. (2021). Mapy mých pocitů. Překlad Daniel Razím. Vydání první. Praha: Portál.
PYM, Ch. a DAYNES, K. (2020). První otázky a odpovědi – Co jsou to pocity?. První české vydání. Praha: Svojtka & Co.
Doporučená literatura pro rodiče:
FILLIOZAT, I. (2011). Do nitra dětských emocí: pochopte, co vám děti sdělují, a nalezněte, co skutečně potřebují. Vyd. 1. Brno: Computer Press.
PROCHÁZKOVÁ, I., ŠEVČÍKOVÁ, J. a TILTON, M. (2015). S láskou i rozumem: využijte emoční inteligenci ve výchově. 1. vydání. Brno: CPress.
Zdroje:
[1] MAYER, J. D., & SALOVEY, P. (1997). What is emotional intelligence. Emotional development and emotional intelligence: Educational implications, 3, 31.
[2] GOLEMAN, D. (2007) Emoční inteligence. Praha: Columbus, s. 52–53.
[3] GOLEMAN, D. (2007) Emoční inteligence. Praha: Columbus, s. 112–115.
[4] GOLEMAN, D. (2007) Emoční inteligence. Praha: Columbus, s. 44–46.
[5] NOLEN-HOEKSEMA, S. et al. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Překlad Hana Antonínová. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál. s. 523.
Mohlo by Vás zajímat
Emoční první pomoc pro vyučující – část 2.
Může člověk regulovat zvládání stresu a tím ovlivňovat činnost mozku a autonomního nervového systému? Emoční první pomoc (EmotionAid®) je technika, která pomáhá uvolnit nahromaděný stres a zlepšit duševní pohodu. Tato metoda využívá jednoduchých cvičení a praktických kroků, které můžete provádět sami nebo s pomocí druhých lidí. Díky ní můžete zvládat náročné situace a posílit odolnost vůči stresu. Je také vhodná pro vyučující, kteří hledají efektivní způsoby, jak se vyrovnat s každodenní zátěží.