PODCAST 27. díl: Jak komunikovat s předškolními dětmi

Dětský mozek 

Pro úspěšný rozvoj komunikačních dovedností dospělých s dětmi předškolního věku je klíčová znalost struktury lidského mozku, mechanismů jeho fungování a také, jak se mozek vyvíjí v průběhu lidského života.

Lidský mozek se skládá ze tří částí:

1. Vývojově nejstarší je tzv. „plazí nebo primární mozek“ (jedná se o tu část mozku, která se nazývá mozkový kmen), který řídí základní instinkty, tedy přežití (u lidí zahrnuje ochranu sebe, blízkých, majetku), reprodukci, klíčové fyziologické funkce, srdeční činnost, spánek. Spadá sem i neverbální komunikace s druhými lidmi, jako je fyzický odstup nebo blízkost, které automaticky zaujmeme při komunikaci s druhými lidmi, také např. zúžení nebo rozšíření zornic při komunikaci apod. Všechny reakce vycházející z této části jsou automatické, nelze je ovládat vědomou vůlí. Hlavním posláním této části mozku je rozpoznávat a adekvátně reagovat na potenciální nebo reálné nebezpečí. Základní pudové reakce jsou: útěk, útok a ustrnutí. Když jsme tedy například v nebezpečí a musíme rychle jednat, aktivuje se plazí mozek a připraví tělo na reakci typu útok/útěk/ustrnutí, a to vyplavením stresových hormonů. Plazí mozek nám také umožňuje rozeznávat známé věci od neznámých. Známé věci jsou většinou považovány za bezpečné, zatímco neznámé jsou zpočátku považovány za podezřelé.

2. Druhou částí je tzv. „mozek savčí nebo emoční“ (jedná se o tu část mozku, která se nazývá limbický systém). Podílí se na podpoře mnoha funkcí, například emocí, chování, učení, dlouhodobé paměti a čichu. Pokud člověk zažívá pro něj nějakým způsobem šokující nebo zajímavý podnět, je aktivován jeho limbický systém. Člověk v takové chvíli může pociťovat negativní nebo pozitivní emoce, kterými může být přechodně ovládnut (zaplaven). Limbický systém se rozvíjí brzy po narození a reguluje motivaci a emoce spojené s potravou, rozmnožováním a navazováním vztahů. Limbický systém všechny vnější i vnitřní vjemy označí buď jako žádoucí (potěšení) anebo jako nežádoucí (bolest/stres).Tato část mozku také nedokáže pracovat s představou času (minulost, přítomnost a budoucnost nejsou rozlišovány) a nedokáže aplikovat logické myšlení.

3. Nejmladší částí mozku je přední část mozku neboli neokortex (jedná se o tu část mozku, která se nazývá šedá kůra mozková). Podílí se na podpoře funkcí jako je řeč, myšlení, plánování, vědomí, rozhodování, řešení úkolů, učení se, porozumění, vůle a sebekontrola, včetně vědomé kontroly vlastních emocí. Jak uvádí J. Langmeier a D. Krejčířová (2006) teprve na počátku školního věku (kolem sedmi let) je dítě schopno skutečných logických operací bez závislosti na viděné podobě. Toto usuzování se týká pouze konkrétních věcí, jevů a obsahů, které si lze názorně v mysli představit. Teprve kolem jedenácti let je dítě schopno provádět i takové logické operace, kde si obsah nemůže konkrétně představit. [1] Dítě předškolního věku, pokud je momentálně například pod vlivem určité negativní emoce (vztek), je proto schopno jen velmi málo nebo zcela vůbec ovládat v takovou chvíli vlastní emoce, anebo mít na ně vědomý náhled.
   
   

Projevy vzteku u předškolních dětí 

Úzkostný vztek – dítě dává současně najevo obavu a strach. Takovou situaci je vhodné vyřešit objetím a tzv. aktivním nasloucháním. Učitelka může objetí nabídnout, může se snížit a přiblížit dítěti, pochopení a přijetí se může dát najevo i řečí těla. Záleží na vztahu mezi učitelkou a dítětem, je to vždy individuální.

Manipulativní, tzv. „suchý“ vztek – dítě argumentuje, chce prosadit svoji vůli. V tomto případě dítě přímo neprožívá negativní emoce, jako je úzkost nebo strach. Může se jednat o naučenou strategii, kdy si dítě už ověřilo, že tímto způsobem získá, co si přeje. V takovém případě je vhodné vymezit jasné hranice. Například reagovat takto: „Vím, že to chceš, ale bude to takto“. Vysvětlení dítěti podat krátkými větami, zachovat si jistotu.

Mnemotechnické pomůcky 

Při práci se vztekem u dětí je také možné si vypomoct mnemotechnickými pomůckami, například akronymem. (Akronym vzniká tak, že se důležité informace vloží do počátečních písmen jednoho slova.)

Jak efektivně přistupovat k řešení emočně vypjatých situací

1. Omezte přímé slovní příkazy a zákazy, více používejte podmínečné „ano“ a pozitivní formulace toho, co po dítěti chcete

V kolektivu dětí je vždy žádoucí jakékoliv projevy negativních emocí minimalizovat a pracovat s nimi. Pomůže změna komunikace učitele směrem k dítěti. Je důležité vztek přijmout, k životu patří, je to zdravý projev, kdy se napětí ventiluje z těla právě vztekem. Navíc to je zdravý projev emoce.

Minimalizovat vztek můžeme tím, jak s dětmi mluvíme. Za vznik mnohých emočně vypjatých situací mohou někdy i sami dospělí, kteří nevědomky dítě v jeho reakci utvrzují. Proto mnohdy stačí změnit způsob komunikace. Způsob vyjadřování je vhodné přizpůsobit věku dítěte – je na místě snížit nároky, nechtít po dítěti, aby se chovalo jako věkem starší dítě. Pro ilustraci zmiňme tzv. rázné „ne“, na něž děti obvykle reagují vzdorem. Příkazy a zákazy je vhodné nahradit podmínečným „ano“.

Efektivní způsob komunikace může představovat pozitivní formulace. Tento způsob komunikace může sloužit jako prevence emočně vypjatých situací, které pramení z nedorozumění, zklamání, nepochopení apod. a minimalizuje příkazy a rozkazy, dává dětem možnost správně se rozhodnout, být samostatný, rozvíjet empatii. Také pomáhá zvládat negativní emoce dítěte. Klíčové je zaměřit se na to pozitivní, na to, co po dětech chceme.

2. Efektivní řešení už vzniklé emočně vypjaté situace

Vždy se vyplatí posilování pozitivní motivace a individuální přístup, a to i v rámci kolektivu dětí v mateřské škole. Doporučuje se dítě provést právě prožívaným pocitem.

Vztekem a zlobením děti mohou kolikrát volat o pozornost, například ve chvílích, kdy nejsou schopny nějakou každodenní situaci komunikačně zvládnout (například říct si / požádat o hračku, kterou chtějí apod.). V případě intenzivně prožívaných emocí nejsou děti příliš schopny vnímat, co jim dospělý sděluje (aktivuje se limbický systém, tzn. „emoční mozek“). V takovém případě je dobré počkat. Posléze se pokusit situaci zklidnit, pojmenovat jeho emoci, vysvětlit dítěti, proč se chová, jak se chová, dát dítěti vhodnou zpětnou vazbu. Osvědčuje se tedy dítěti vysvětlovat a popisovat situaci a důsledky jeho chování. Rozhodně je žádoucí sám nepodlehnout negativní emoci a nenechat se vyprovokovat/strhnout emocí, kterou dítě projevuje. Zároveň tím, že emoci pojmenováváme, pomáháme dítěti postupně začít rozvíjet sebekontrolu, vůli, porozumění (více viz bod 3 výše – neokortex). 

Ostatní děti, které jsou svědkem řešení, se učí už jen tím, že vidí, jak se daná situace vyvíjela a jak probíhala komunikace mezi jejich kamarádem a učitelem. Navíc, pokud učitel provází dítě pocitem tím, že popisuje, co se odehrává, děti budou do budoucna znát vhodná slova, jak například popsat své emoce, a budou si schopny říct, pokud je bude něco trápit nebo zlobit.

Platí také, že emočně vypjatou situaci není nutné řešit okamžitě, je možné se k ní vrátit v jakékoliv klidové fázi později.

3. Děti by měly vědět, co je čeká (tedy znát společná pravidla)

V případě řešení emočně vypjaté situace může učitel (kromě provedení dítěte pocitem), také připomenout společná pravidla. Je vhodné např. aplikovat pravidlo „třikrát a změna“.

4. Nabízet dětem možnost se správně rozhodnout 

Pro děti bývá těžké se rozhodnout k nějaké aktivitě, proto je vhodné zapojit prvky hry. Vždy však dávat možnost volby dítěti tam, kde dospělý potřebuje, aby dítě splnilo nějaký úkol/aktivitu, a kde to dospělého zároveň neomezí a nenaruší stanovený denní režim.

5. Jak přistupovat k vulgaritám a nevhodnému vyjadřování 

Děti v určitém věku vulgarity baví, hlavně kvůli reakci okolí. Vždy je možné stanovit hranice, v případě extrémního zájmu mohou rodiče doma zkusit řízenou a časově omezenou aktivitu, kdy má dítě možnost vulgarity opakovat, jak často jen chce. Vulgarity pak pro dítě postupně přestanou mít kouzlo zakázaného ovoce. Rezolutní zákazy a bránění obvykle nefungují. Rodiče se např. také mohou s dítětem domluvit, že vulgarity může doma říkat pouze ve svém pokoji.

V kolektivu dětí v mateřské škole je na místě, aby se učitel jednak vymezil a dítěti vysvětlil, že tímto způsobem nemůže s učitelem mluvil. Je vhodné také připomenout společná pravidla chování, která platí pro všechny děti. Vymezení hranic je určitě na místě, děti by měly vědět co ano a co ne. Pravidla je možné stanovovat společně v rámci kolektivu, například během společné aktivity, hry apod. Pokud dítě vulgarity opakuje často, je vhodné zvážit konzultaci s rodiči.

6. Proč tresty nejsou vhodným řešením

Tresty se mohou zdát z krátkodobého pohledu jako nejúčinnější řešení: donutíme dítě změnit rychle chování, nejspíše u něj také vyvoláme pocit viny a další negativní emoce. Tím, že dospělý udělí dítěti trest (například aby odešlo do svého pokoje a zůstalo tam po nějakou dobu), schází ale dostatečná komunikace s dítětem a vysvětlení, proč a jak bylo jeho chování špatné, co by se dalo udělat lépe, jaké jsou možné alternativy. Dítě, které je potrestáno, se pravděpodobně příště bude chovat za stejných podmínek opět stejným nebo podobným způsobem. Navíc se učí od dospělých, že konfliktní situace se řeší udělením trestu, nikoliv komunikací, postupným učením a porozuměním. Nedochází u něj tedy k procesu učení a postupného posilování pozitivního chování.

Doporučená literatura:

Bytešníková, I. (2012). Komunikace dětí předškolního věku. Praha: Grada.

Gordon, T. (2015). Škola bez poražených: Praktická příručka efektivní komunikace mezi učitelem a žákem. Praha: Malvern.

Gordon, T. (2012). Výchova bez poražených: Řešení konfliktů mezi rodiči a dětmi. Praha: Malvern.

Krejčová, V., Kargerová, J., Syslová, Z. (2015). Individualizace v mateřské škole. Praha: Portál

Kutálková, D. (2002). Logopedická prevence: průvodce vývojem lidské řeči. Praha: Portál.

Matějček, Z. (2000). Co, kdy a jak ve výchově dětí (3. vyd.). Praha: Portál.

Smolík, F. a Málková, G (2014). Vývoj jazykových schopností v předškolním věku. Praha: Grada.

Wedlichová, I. Dítě předškolního věku a vývojová specifika tohoto období in Šikulová, R-, Čepičková, I., Wedlichová, I. a kol. (2005). Kapitoly z předškolní pedagogiky I. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně.

Zdroje:

[1] LANGMEIER, J. a KREJČÍŘOVÁ, D. (2006). Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada. s. 124– 125.