Odměny a tresty neboli cukr a bič ve školách

Může ale nastat i takový scénář, že dítě svoje chování nezmění. Buď reálně nevnímá následky svého chování na učitele a dochází zde tak ke střetu jejich hodnot („Když mluvíš sprostě, jsem nervózní a nemůžu vyučovat”), nebo za pokračujícím nepřijatelným chováním dítěte stojí nenaplněná potřeba a dochází vlastně ke střetu potřeb. Dítě na sebe neustále upozorňuje, protože mu pozornost může chybět doma. Takové dítě bude rádo i za pozornost v negativním smyslu. V takových případech by učitel mohl sáhnout po dalších metodách Školy bez poražených.

3. Nejméně rizikový přístup je změna sebe sama. To je jediná změna, kterou máte plně pod svou kontrolou, je ale prozatím považována za nepopulární krok. Změna postoje znamená, že se snažíte více porozumět tomu, proč se druhý člověk chová tak, jak se chová, a jste více přijímající.

Fungování trestů (a odměn) se mění s věkem dětí. Děti se zprvu přizpůsobují požadavkům dospělých ze strachu. Vědí, že učitel má moc, a bojí se mu postavit. Čím jsou starší, strach opadá a mění se ve vzdor nebo další obranné mechanismy, jako je msta, lhaní, žalování, podvádění, spolčení, komandování, ale i stáhnutí se do sebe nebo podřízení se navenek.

„Děti se primárně nebouří přímo proti učiteli jako osobě, ale moci, kterou na ně učitel používá. Jakmile se bude ve školách méně používat moc a síla, počet vzdorovitých reakcí se sníží,” říká Radka Schillerová.

Pravidla ve třídě a jejich dodržování

Snad v každé třídě jsou platná pravidla, která by děti měly respektovat. Pro dobrý chod třídy je důležité, aby tato pravidla vytvořily děti společně s učitelem. Převzatá pravidla se míjejí účinkem. Pokud se děti účastní jejich vytváření, lépe jim rozumí a mají větší vnitřní motivaci je dodržovat. Navíc pak funguje i určitá kolektivní odpovědnost. 

Když se dítě chová v rozporu s pravidly, učitel se na ně může odkázat. Konfrontační já-sdělení pak bude vypadat takto: „Když vykřikuješ, musím znovu opakovat, co jsem řekla. Mrzí mě, že nedodržuješ pravidla, která jsme společně nastavili.“

Pokud se stává, že jsou pravidla porušována často, je potřeba projít proces jejich nastavení znovu. Na porušení pravidel může být navázaný postih, ten by si ale stejně jako pravidlo měli odsouhlasit všichni ve třídě včetně učitele.

Odměny a ocenění

Z pohledu Thomase Gordona (2015) jsou stejně jako tresty i odměny nástrojem přístupu, který je založený na moci a síle. S rostoucím věkem přestávají odměny (stejně jako tresty), jejichž cílem je změna chování dítěte, fungovat. Vnější motivace neplní svůj účel často i proto, že učitel zvolí takovou odměnu, kterou děti za odměnu nepovažují, je pro ně neatraktivní.  

Při odměňování je důležité si vymezit, k čemu chcete odměnu použít a čeho chcete jejím použitím u dítěte docílit. Může se stát nástrojem k podpoře vývoje a růstu, a to především u předškolních dětí, nebo prostředkem pro změnu chování (spíše manipulace). 

Děti žijí přítomným okamžikem a jsou většinou pod vlivem emoční části mozku. Postupně se jim na základě interakce s rodičem, učitelem, pečující osobou, ostatními dětmi vytvářejí v mozku spoje s vývojově mladší částí mozku neokortexem, který se dovyvine až kolem 25. roku.  Předškolním dětem tedy odměny mohou být pomocníkem v situacích, kdy se učí nové věci, kdy musí překonávat samy sebe a zažívají nové vztahové situace. Mozek funguje tak, že chce zažívat příjemné chvíle. Když něco děti udělají správně, okamžitá pozitivní odezva jim navodí pocit příjemnosti a zároveň vzniká nebo se prohlubuje spoj v mozku související s určitou dovedností, chováním apod. Někdy jen projevení radosti může být impulzem pro navození příjemného pocitu a vzniku spoje. Odměna to tedy umocní. Materiální odměny by ale vždy měly stát až za odměnami typu pozitivní zpětná vazba, zájem, pozornost a společně strávený čas dospělého s dítětem. 

U školních dětí se používají jako odměny sladkosti, hvězdičky, smajlíky, samolepky, razítka, známky, vyvěšení výsledků nejlepších dětí, účast na soutěži nebo výletě. Mnohdy jsou tyto odměny pro rychlé hodnocení bez jakéhokoli vztahování se k dítěti účinné. Pro malé děti je sbírání razítek příjemnou hrou.

„Je velmi těžké najít hranici, kdy odměna odvádí ,svou práci’ a kdy už se stává rutinou a částečnou manipulací s chováním dítěte. Je rozdíl, když podpořím odměnou situaci, kdy se dítě muselo hodně překonat a poprvé samo od sebe půjčilo hračku druhému, nebo když mu řeknu, půjč kamarádovi hračku, dám ti za to bonbón,” říká Radka. 

Odměna by každopádně měla být vždy doprovázena i zpětnou vazbou, slovním komentářem, zájmem dospělého. Z dotazníkového šetření Pavly Dvořákové (2013), které bylo realizováno na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity [2], například vyplývá, že co se týče používání odměn od rodičů směrem k dětem, pro předškolní děti je jednou z důležitých odměn společný zážitek s rodiči. Rodiče však ve skutečnosti nejvíce používají jako odměny sladkosti a dárky. Dotazované učitelky z mateřské školy používaly ve svém výchovném působení vůči dětem nejvíce nehmotné odměny, jako je pochvala a pohlazení nebo úsměv. Pro budování vztahů mezi dětmi a učiteli má tento přístup pozitivní vliv, uzavírá Dvořáková. 

Cca od 11 let je pak dítěti odměnou vyšší cíl, úspěch, uspokojení, radost z úspěchu. „S přibývajícím věkem se přikláním víc k oceňování než odměňování. Projevím sdílenou radost, úžas, hrdost, nadšení spojené s úsměvem, objetím,” dodává Radka. 

Nejpoužívanější odměnou je ale asi pochvala. Školy jsou plné hodných holek, šikovných a chytrých kluků, inteligentních studentů. Ale i chvála/pochvala má svá úskalí a je důležité ji správně formulovat. 

Pochvala

Chvála, kterou používá většina populace, je spíše hodnocením dítěte a z výzkumů světově známé psycholožky Carol Dweckové víme, že má na rozvoj dítěte a využití jeho potenciálu negativní vliv. 

Dospělí chválí děti v dobré vůli, aby podpořili jejich schopnosti. Chválí chytrost, inteligenci, šikovnost. Nicméně vyzdvihování vlastností a dovedností nastaví mysl dítěte tak, že bude žít v domnění, že jeho dovednosti jsou fixní, neměnné. Jak uvádí Carol Dwecková ve své knize Nastavení mysli, lidé s fixním nastavením mysli neustále sobě i okolí dokazují a potvrzují, že jsou chytří. U dětí se to pak projeví tak, že se přestanou zajímat o náročné úkoly, raději zpracují projekt lehčího charakteru nebo si pro výpočet vyberou méně náročný příklad, aby neztratily status chytrého dítěte. Děti se chyb zpočátku nebojí, chybami se učí, ale když je začnete hodnotit a „škatulkovat“ podle dovedností, mohou získat z nezdaru strach. Další výzkum Carol Dweckové ukázal, že chvála dětské inteligence škodí i motivaci a výkonu dětí. Děti slyší pochvalu rády, na chvíli je namotivuje, ale jakmile narazí na nějakou překážku, pochroumá to jejich sebedůvěru a ztratí chuť pokračovat.

Naopak takzvaná procesní chvála může dítě na jeho cestě v rozvoji osobnosti podpořit. Lidé s růstovým nastavením mysli věří, že svoje vlastnosti a dovednosti mohou úsilím zlepšovat, rozvíjet a někam je směřovat. Životní neúspěchy dokážou přeměnit v úspěchy. Poučí se z nich a posunou je dál. Učení vidí jako základ úspěchu. Chválu je proto třeba zaměřit na píli, pokrok, růst, vytrvalost, zájem nebo například dosažený posun. Děti se pak naučí, že chyby k životu patří a mohou je posunout dál, nebudou se bát výzev, budou mít radost z nových znalostí i ze samotného procesu učení.