Úspěšná práce s heterogenní třídou 2: Jak používat ve výuce jednoduchý jazyk a vizuální oporu?
Ilustrační foto / FOTO: Freepik
Proč používat jednoduchý jazyk a vizuální oporu?
Tvrzení Paula Watzlawicka [1], že člověk nemůže nekomunikovat, je dnes již všeobecně zažité. Ke komunikaci jakožto výměně jistého sdělení mezi dvěma a více jedinci dochází při jakémkoli vzájemném působení. Ve školním prostředí hovoříme především o komunikaci ve výuce, která se oproti komunikaci mimo školu vyznačuje jistými zvláštnostmi. Jejím obsahem často bývá výměna sdělení či informací týkající se práce v hodině. Žákům má být vždy zřejmé, na čem a proč mají pracovat a snahou učitele je vyvarovat se nesrozumitelným pokynům. Právě v těchto případech může zásada používání jednoduchého jazyka s doplněním o vizuální oporu učiteli usnadnit řadu činností, zefektivnit komunikaci s žáky a zároveň přispět k pocitu jistoty a bezpečí žáků.
Jak během vyučovací hodiny úspěšně používat jednoduchý jazyk a vizuální oporu?
Existuje mnoho možností pro naplnění této zásady, v textu budeme věnovat prostor vybraným třem oblastem, na které se učitel během výuky může zaměřit (s přihlédnutím jednak k věkové skupině žáků – čím mladší žáci, tím lépe následující doporučení fungují; jednak ke specifikům žáků ve třídě – v případě žáků se SVP může učitel následující postupy hojně aplikovat také u starších žáků):
používání jednoduchého jazyka;
neverbální komunikace;
využívání symbolů a obrázků.
Jednoduchý jazyk
Jednoduchým jazykem učitel chápe jazyk, který je adekvátní věkové skupině žáků, se kterou pracuje: s používáním známých slov a vyhýbání se slovům nadbytečným a parazitujícím; dále jazyk srozumitelný svou strukturou a délkou vět; jasný jednoznačností v instrukcích – žák musí mít jasno, kdy poslouchá a kdy a jak má pracovat. K používání jednoduchého jazyka řadíme také soustředění se na správnou dikci, dodržování pauz mezi větami, přesnou intonaci, výslovnost a artikulaci společně s vhodným tempem, frázováním a hlasitostí řeči.
Jak v praxi vypadá práce s jednoduchým jazykem? Učitel i asistent pedagoga mohou používat:
Krátké věty při zadávání instrukcí namísto složitých souvětí
Praktický tip:
Složitá souvětí při zadávání instrukcí: „Tak, moji milí, holky a kluci, myslím, že nadešel čas na to, abychom se posunuli směrem od mého výkladu k vlastní a samostatné práci, na kterou budete potřebovat každý svou učebnici, nebo se můžete také podívat k sousedovi. V té učebnici si nalistujete stranu moment, myslím, že 32, ne 35, ale ano, 32, a pustíte se do cvičení, které je hned nahoře pod tím vrchním obrázkem, je to označeno jako cvičení 2. Kolik času budete potřebovat, no, do konce hodiny nám zbývá 20 minut, tak já nevím, tak bude vám stačit deset minut, ať to potom společně ještě projdeme? Jo, dejme si deset minut, tak se můžete pomalu pustit do práce, jestli teda někdo se nechce na něco zeptat.“
Takový způsob zadání může být pro pochopení smyslu sdělení náročný. Souvětí jsou příliš dlouhá, učitel používá nadbytečná slova a sám si není jistý v tom, co chce žákům sdělit (strana, čas na splnění). Stejné zadání za použití zásad jednoduchého jazyka může znít takto:
„Nyní si položte na lavici učebnici. Otevřete ji na straně 32. Najděte cvičení 2 (je pod obrázkem). Jde o samostatnou práci. Máte na ni deset minut. Dotazy? … Nejsou. Otáčím přesýpací hodiny teď.“ Slovní instrukci je vhodné doplnit zápisem stránky a cvičení na tabuli.
Konzistentní výrazy a obraty pro úkony, které se opakují (vyhýbání se synonymům)
Praktický tip:
Především mladší děti potřebují jasnější instrukce pro představu toho, co se po nich chce. Je proto vhodné používat jednotné výrazy pro označování pomůcek a jednotlivých typů práce. Když učitel jednou řekne: „Nyní nás čeká povídání,“ jindy: „Teď bude diskuse,“ a ještě jindy „Pomalu přejdeme k debatě,“ žáci nebudou mít jasnou představu, jaký formát výuky je čeká. Pokud bude učitel konzistentní v používání slova DISKUSE, která bude pokaždé probíhat ve stejné formě, zvýší u žáků porozumění, jistotu a důvěru. Stejné nejasnosti může mít žák u nekonzistentního užívání označení pomůcek: „Dejte si pracovní list do šanonu/desek/portfolia/fólie/složky/pořadače/lavice.“ Bude-li se učitel výhradně držet slovíčka PORTFOLIO, žáci si snáze navyknou a jejich chování se rychleji zautomatizuje – tzn. brzy se vytvoří spojení dokončený pracovní list = portfolio. Každý přesně ví, co má dělat a zbaví se nejistoty a vnitřních otázek typu: „Šanon, co tím myslí? Kde je šanon, myslí mé portfolio? Co dělají ostatní? Dávají si to do krabice… Tak já nevím, co mám dělat.“
Slovní zásoba přiměřená věkové skupině
Praktický tip:
Použití nesrozumitelného jazyka u žáků na prvním stupni může vypadat takto: „Jaká je podle vás adekvátní reakce přítele na počin Kamila, o kterém jsme nyní četli? Pojďme debatovat.“ Po převedení do srozumitelného jazyka může stejná otázka znít takto: „Jak by měl podle vás zareagovat kamarád na chování Kamila? Koho něco napadá?“
Srozumitelné komentování aktuálního dění
Praktický tip:
Pro některé žáky může být náročné orientovat se v tom, co se právě ve třídě děje (především v situacích, kdy se neučí frontálně). Učitel může například mluvit následujícím způsobem: „Takže samostatná práce začíná teď. … Vidím, že Martin si už jde pro čistý papír. Marie si jde ještě jednou přečíst zadání. Také Petr už se dal do práce a čte text. Kamila všem rozdává fixy. Já jdu projít třídu, kdyby někdo něco potřeboval.“
Neverbální komunikace
Kromě soustředění se na verbální komunikaci a jednoduchost jazyka by měl učitel pracovat také s neverbální komunikací. Neverbální komunikace označuje způsoby, kterými lidé předávají informace o svých emocích, potřebách, záměrech, postojích a myšlenkách bez použití verbálního jazyka.
Neverbální podněty jsou důležité ve společenském životě: slouží k vyjadřování emocí; předávání mezilidských postojů (přátelskost, urážka nebo dominance) nebo regulují střídání se mezi lidmi v rozhovoru. [2]
Co vše tedy pod neverbální komunikaci spadá? Neverbální komunikace se zabývá řečí těla – zprávou, kterou někomu předáváme beze slov. Jemné nebo zjevné pohyby nebo gesta těla mohou poskytnout jasné náznaky toho, co si jiná osoba může myslet. Nejedná se jen o gesta, ale také o mimiku, haptiku či proxemiku. Pouze malé procento (7–10 %) z toho, co je řečeno, je sděleno mluveným slovem, nejméně 85 % mezilidské komunikace je paraverbální nebo neverbální. [3]
A tak tím, jak učitel stojí, jak se tváří, jak je oblečený, jak gestikuluje, vysílá žákům důležité signály. Aby si žáci tyto signály nevyložili nežádoucím způsobem, je důležité, aby učitel využíval neverbální komunikaci cíleně.
Gestikulace
Učitel efektivním využíváním gestikulace jednak šetří vlastní energii (konkrétní gesto namísto překřikování), jednak žákům předává zodpovědnost za jejich chování – vyžaduje se po nich být ve střehu a soustředit se na učitele, aby jim něco neuniklo.
Praktický tip:
Kromě samovolné či vědomě ovládané gestikulace lze gesta využít jako nacvičené signály pro žádoucí chování žáků. Lze s nimi natrénovat například gesta pro upoutání pozornosti, pro ticho, ztišení práce ve skupinách, pro zklidnění vyrušujícího žáka, pro pochvalu, pro přesun do určité formace a podobně.
Haptika (neverbální komunikace za pomoci doteků) a oční kontakt
Součástí neverbální komunikace jsou vedle gest také dotyky (haptika) a oční kontakt. Učitel mnohdy nemusí využívat pro komunikaci s žáky slova. Především v případech, kdy potřebuje žáka nějakým způsobem slovně usměrnit, je vhodné využít spíše dotyk a navázání očního kontaktu. Současně je důležité brát v potaz, že různí žáci mají různou potřebu osobního prostoru a některým může být velmi nepříjemné, když by se jich učitel byť jen letmo dotkl. Je také potřeba zvážit, jak dlouho se učitel s žáky zná. Přeci jen dotyk sneseme lépe od někoho, koho již nějakou dobu známe, než od cizího člověka.
Praktický tip:
Oční kontakt může dobře fungovat v případech, kdy učitel nemůže na žáky mluvit (beseda, v divadle apod.), nebo nejsou podmínky pro to, aby na žáka mluvil (hluk o přestávce apod.). Především u menších dětí často stačí pomocí navázání očního kontaktu a případně doprovodného gesta či zakýváním hlavy dát žákovi najevo, že se s jeho aktuálním počínáním souhlasíte, či nesouhlasíte.
Proxemika (neverbální komunikace pomocí prostorových vztahů)
Proxemika spočívá ve vyjádření vztahu k druhému člověku za pomoci vzdálenosti v prostoru, kterou mezi sebou komunikující lidé zaujmou. Učitel může ve výuce pracovat se zaujetím vlastní pozice v prostoru. Jedná se o další důležitý výrazový prostředek, kterým disponuje v komunikaci se žáky. Jinou informaci například vysílá žákům, sedí-li „zapuštěn“ na židli za katedrou, a jinou informaci žákům vysílá, stojí-li mezi nimi. Místo, kde učitel stojí, může být také signálem pro spuštění určitého chování žáků.
Učitel by měl v každém případě respektovat osobní prostor žáků. Ne každému žákovi je příjemné bezprostřední blízkost druhé osoby, natož autority-učitele. Je nutné být citlivý a všímat si individuálních reakcí žáků.
Praktický tip:
Místo, kde učitel stojí, může současně fungovat jako natrénované gesto pro třídu.
Když stojí učitel na určitém místě, mají žáci prostor k tomu, aby si radili, pokud učitel stojí na jiném místě, žáci ví, že má ve třídě nastat úplné ticho apod.
Vizuální nástroje: Symboly, obrázky a předměty
Osvědčeným nástrojem pro efektivní komunikaci v heterogenní třídě je kromě výše zmíněných oblastí také obohacení verbální a neverbální komunikace o vizuální podporu. Tou mohou být např. kartičky, obrázky, symboly napsané na tabuli, na nástěnce. Dobře mohou posloužit také konkrétní předměty, které v rámci třídy dostanou jednoznačný význam (když se objeví plyšák lenochoda, je čas na odpočinek apod.). Nástroje vizuální podpory lze využívat v průběhu celého dne i celé hodiny. Můžou být součástí přechodu z přestávky do hodiny, zadávání instrukcí, průběhu samostatné práce. Upozornit chceme ovšem také na riziko přehlcenosti obrázky a výzdobou, která může určitým žákům zamezovat v soustředění se na práci.
Jakým způsobem může učitel využívat ve výuce vizuální nástroje?
Vizualizace pravidel
Pro budování příznivého klimatu ve třídě pomáhá existence jasně stanovených srozumitelných pravidel spolu s popisem důsledků jejich případného porušení – zde nastává opět prostor pro vizualizaci (na nástěnce, písmem, obrázkem či kresbou) a tím pádem neustálé zvědomování.
Praktický tip:
Pro mladší děti v první třídě může být dobrým způsobem vizualizace pravidel využití obrázků zvířat. Třída má domluvené určité zvíře (např. včela jako symbol dokončené práce, mravenec jako znázornění obětavé spolupráce), které žáky provází v různých situacích v průběhu školního roku a symbolicky jim připomíná nastavená pravidla.
U starších dětí na druhém stupni se osvědčuje nechat ztvárnit pravidla žáky (samostatně či ve skupinách vizualizují jednotlivá pravidla). Například pravidlo STOP – žáci na papír formátu A4 ztvární dopravní značku stop a doplní několik hesel vysvětlujících toto pravidlo.
Vizualizace času u jednotlivých zadání (aktivit)
Především pro žáky s různými druhy znevýhodnění se osvědčuje vizualizovat nejen aktivity, ale také čas, který je určen pro danou aktivitu či samostatnou práci.
Praktický tip:
Vizualizace času může být realizována například přesýpacími hodinami (lze zakoupit hodiny pro různý počet minut), kuchyňskou minutkou, budíkem apod. Starší žáci mohou dostat důvěru a měřit si čas sami na mobilním telefonu (záleží na pravidlech používání mobilních telefonů ve škole).
Vizualizace průběhu dne
Symboly a obrázky může učitel využívat jako prostředky pro konkretizaci představy o průběhu dne.
Praktický tip:
Především u mladších žáků na prvním stupni se osvědčuje vizualizovat na tabuli či nástěnce průběh daného dne, což jim pomáhá zůstat ukotvení v přítomnosti a v aktivitách, které nastávají. Vizualizaci provedeme například tak, že na tabuli vyvěsíme každé ráno obrázky představující aktivity, které třídu čekají po celý den. Průběžně posouváme magnetem, který nám určuje, kde se právě nacházíme. U mladších dětí je ideální jako obrázky představující aktivity využít vlastní fotografie z konkrétní třídy, konkrétních učebnic apod., u starších dětí stačí větší abstrakce a je možné využít kreslené obrázky či slovní hesla („práce na projektu“).
Je možné vizualizovat konkrétní činnosti v rámci jedné hodiny a odkrokovat je pomocí vizuální podpory, což pomáhá strukturovat žákům práci na zadaném úkolu.
Praktický tip:
Učitel žákům poskytne sled obrázků zobrazující jednotlivé kroky plnění úkolu nebo konkrétní fáze zpracování úkolu. Žáci si mohou podle předlohy kontrolovat svou práci v jednotlivých krocích (např. trénink rýsování a lepení: 1. fáze příprava: na lavici je vystavené kružítko, pravítko, čtvrtka, lepidlo, nůžky, pastelky; 2. fáze: na lavici je vystřižený čtverec a kruh; 3. fáze: na lavici je vystavený kruh nalepený ve čtverci). Některým žákům postačí jednoduché ústní zadání, někteří rádi využijí připravené vizualizace, což jim slouží jako pomůcka pro splnění daného úkolu. Vizuální podporou může být také sám učitel, což se osvědčuje především u mladších prvostupňových žáků, kdy učitel dělá přesně to, co chce po žácích, a ti ho zrcadlí.
Za nedílnou součást pomůcek učitele lze považovat také komunikační kartičky coby vhodný materiál pro vizuální podporu aktivit. Ty je mimo jiné možné efektivně využívat při komunikaci s žáky s PAS, ale také s žáky s odlišným mateřským jazykem. Komunikační kartičky symbolizují člověka v určité interakci a nahrazují slova. Komunikační kartičky může dítě samo nakreslit, učitel je může zakoupit či stáhnout volně dostupné z internetu.
Praktický tip:
Na komunikační kartičce může být například vyobrazen žák, který sedí ve své lavici a píše – může to být kartička znamenající pro celou třídu samostatnou práci. Na kartičce může být obrázek toalety. Když učitel vyvěsí tuto kartičku, je možné, aby si žáci odskočili na toaletu apod.
Na závěr
Pokud se učitel v heterogenní třídě zaměří na naplňování této zásady, nejedná se o činnost náročnou na jeho každodenní přípravu. Pro začátek stačí sledovat vlastní projev a jeho funkčnost:
Jak žáci na mé instrukce zpravidla reagují?
Neptají se opakovaně na zadání?
Stává se, že někteří z žáků stále nehospodárně nakládají s časem? apod.
Následně se učitel snaží řešit vypozorované problémy nejprve nabídkou srozumitelnějšího způsobu komunikace.
Pozitivní dopad na žáky ve třídě je zřejmý okamžitě, a to napříč všemi věkovými skupinami i vyučovacími předměty. Fantazii učitele se v hledání cesty k plynulé komunikaci samozřejmě meze nekladou. Existují další způsoby jejího usnadnění, kterým jsme se nevěnovali, ať už záměrně (například vizualizaci jako nástroji zpětné vazby učitele i žáků – toto téma bude součástí dalšího textu v rámci tohoto desetidílného seriálu), či z důvodu rozsahu článku.
Zkusme tedy vnímat očima, ušima i tělem svých žáků a zamýšlet se nad mírou své srozumitelnosti.
Sebehodnoticí check-list pro učitele
V samostatném článku najdete check-list: stručný přehled všech deseti zásad pro úspěšnou práci s heterogenní třídou. Check-list může pedagog využít jako nástroj pro sebehodnocení, kolegiální hodnocení, během stáží apod. U každé ze zásad je možné označit, do jaké míry ji pedagog naplňuje, hodnocení je také možné doplnit dalšími postřehy a poznámkami.
Pro ukázku uvádíme body check-listu, které se vztahují k zásadě č. 2 a zní takto:
Sleduji, zda žáci rozumí tomu, co jim sděluji.
Využívám více způsobů, jak žákům pochopení mého sdělení usnadnit.
Další informace (inspirace, materiály):
Zaujalo vás téma? Další praktické tipy najdete v textech:
Podpůrná opatření ve vzdělávání
Tip:
Podívejte se také na videoreportáž a navazující webinář, které se vztahují k této zásadě:
Videoreportáž ze ZŠ a MŠ Olomouc
Tematický webinář k dobré praxi, ZŠ a MŠ Olomouc
Doporučená literatura pro zájemce:
ADAMUS, P. (2020). Metodika práce s žáky s poruchou autistického spektra v inkluzivním vzdělávání. [online]. Dostupné z METODIKA-PRACE-S-ZAKY-S-PORUCHOU-AUTISTICKEHO-SPEKTRA-V-INKLUZIVNIM-VZDELAVANI.pdf (osu.cz)
BĚLOHLÁVKOVÁ, L.; VOSMIK, M. (2010). Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole. Praha: Portál.
ČADILOVÁ, V.; ŽAMPACHOVÁ, Z. ET AL. (2012). Metodika práce se žákem s PAS. [online]. Dostupné z Autistické spektrum v2.indd (upol.cz)
SVATOŠ, T.; ŠVARCOVÁ, E. (2014). Efektivní komunikace ve škole. [online]. Dostupné z https://inpdf.uhk.cz/wp-content/uploads/2014/03/Efektivni_komunikace_ve_skole.pdf
SVRATECKÁ Š. (2016). Efektivní komunikace učitele s žáky ze sociokulturně znevýhodněného prostředí v průběhu výuky. [online]. Dostupné z https://dspace.tul.cz/bitstream/handle/15240/60279/V_17416_P.pdf?sequence=4
ŠEĎOVÁ, K. ET AL. (2019). Výuková komunikace. Brno: Masarykova univerzita.
[1] WATZLAWICK, P., BAVELAS, J., B., JACKSON, D., (2011). Pragmatika lidské komunikace: interakční vzorce, patologie a paradoxy. 2. vyd., Brno: Newton Books.
[2] HALL, J.A. Nonverbal Communication, in SMELSER, N. J., & BALTES, P. B. (Eds.). (2001). International encyclopedia of the social & behavioral sciences (Vol. 11). Amsterdam: Elsevier. 10702-10706.
[3] HANNIGAN, M.A., HERTIG, C.A. (2010). Chapter 25 – Crisis Intervention, in The Professional Protection Officer, s. 295–303.
Mohlo by Vás zajímat
TUTORIAL: Jak na výuku žáků v heterogenní třídě?
Národní pedagogický institut České republiky poskytuje instruktážní video, které radí, jak efektivně používat různé metody pro práci v různorodé školní třídě. Učitelé, asistenti pedagoga nebo studenti pedagogiky se mohou naučit využívat „Desatero zásad učitele pro úspěšnou práci s heterogenní třídou“ a nástroj pro vyhodnocování své práce se studenty (check-list). Toto jim umožní sdílet své zkušenosti s kolegy a zároveň se profesně rozvíjet v práci s heterogenními třídami.