Byla jsem zasněná holka, co nosila domů dvojky nebo trojky. Že mám ADHD, to jsem se dozvěděla v 25 letech

Ilustrační foto / FOTO: APIV B

Na základní a střední škole měla průměrné známky a pověst zasněné holky, která by mohla mít o tolik lepší prospěch, kdyby se jen trochu snažila. Na vysoké škole už ale jen s inteligencí a schopností improvizace nevystačila.  Magdalena si před čtyřmi lety vyslechla diagnózu poruchy pozornosti – ADHD. 

Je vám 28 let, ale to, že máte ADHD, víte jen krátkou dobu. To je zajímavé. Kdy jste si začala říkat, že jste možná trochu jiná?

Nikdy by mě nenapadlo, že mám jakoukoliv poruchu. Vždycky jsem si připadala naprosto normální, moje prožívání mi přišlo úplně OK. To, že jsem v něčem trochu jiná, jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem si našla brigádu v kanceláři. Musela jsem klidně sedět a kreslit v počítačovém programu. Zjistila jsem, že mi to dělá velké problémy. Kolegyně to ale zvládaly úplně v pohodě. A tehdy jsem si řekla – aha, moment, co to je?

Vraťme se ale do minulosti, když jste byla na základní škole. Jak se vám tam vedlo?

Na základní škole jsem byla úplně v pohodě, až na to, že jsem se dost nudila a nosila jsem kvůli tomu poznámky. Protože když mě něco nebavilo, tak jsem si prostě pod lavicí četla, což se ale nesetkávalo s pochopením. Učitelé mě měli zaškatulkovanou jako trojkařku, přitom si myslím, že bych bývala měla i na víc. Problém ale byl, že jsem se moc nesoustředila, byla jsem taková zasněná, velkou část dne jsem hlavou bloudila někde úplně jinde než ve škole. Nedělala jsem ale učitelům žádné potíže, takže se to nijak neřešilo.

Říkáte, že jste byla taková ta zasněná holka s průměrnými známkami. Dokázala jste se soustředit třeba na úkoly nebo na svoje věci?

Upřímně řečeno, rodiče ze mě byli na nervy, protože jsem dost ztrácela věci. Takové ty důležité, jako peněženku nebo mobil, jsem se naučila hlídat. Ovšem například oblečení jsem ztrácela ve velkém, v knihovně, v kině, v kavárnách. Také jsem dost střídala kroužky, u ničeho jsem dlouho nevydržela. Jediné, co mě dlouhá léta bavilo, byla výtvarka a tvoření, kde jsem mohla pracovat hodně po svém. Paradoxně ve škole jsem ale z výtvarné výchovy moc dobré známky nenosila, protože se mi občas v půlce hodiny stalo, že jsem zapomněla zadání. Třeba němčinářka nebo matikářka mi říkaly, že jsem lajdák, ale jinak jsem na základce byla v pohodě.

Jak to šlo pak na střední škole?

Šla jsem na ekonomickou střední školu, kde jsem zase celkem dobře procházela, co se známek týkalo. Problém jsem měla s jediným předmětem, a to byla administrativa. Museli jsme psát různé úřední dopisy podle předem daných přísných pravidel. Já jsem ale nezvládala v tom striktním rámci formulovat myšlenku. Ten problém mám doteď, ale už vím, jak s ním naložit – nesmím se zablokovat, musím nějak začít, a pak to třeba zpětně upravit. Než jsem toto zjistila, stálo mě to hodně práce, zklamání a slz.

Dobrá, popořadě. Po maturitě jste se dostala na vysokou?

Ano, na základě srovnávacích zkoušek jsem se naprosto bez potíží dostala na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, obor sociologie. Byla jsem pyšná, těšila jsem se. O to horší pak byl ten náraz. Na střední škole mělo všechno řád, strukturu, pravidla. Tady jsem si ta pravidla měla nastavit sama a to mi nešlo. Učivo kolem mě jen tak šumělo, a psaní odborných prací? Vůbec jsem netušila, jak na to. Jako by mezi mnou a školou vyrostlo tlusté sklo. Na střední škole, když jsem něco neuměla, tak jsem to pak na místě nějak vymyslela, zaimprovizovala. Na vysoké už to ale nestačilo. Po roce jsem studium ukončila.

Jak jste se v té době cítila?

Pod psa. Měla jsem deprese a obrovské pocity selhání. Viděla jsem, že nezvládám, ale nechápala jsem proč. Vždy jsem si o sobě myslela, že jsem chytrá, a ten neúspěch mi srazil sebevědomí. Navíc kamarádi na VŠ zůstali, dařilo se jim. Odstřihla jsem se od nich, doteď o tom nerada mluvím. 

Co bylo dál?

Pak jsem šla na VOŠ informačních služeb a situace se opakovala. Úplně jsem se zablokovala. Půjčila jsem si domů všechnu literaturu k závěrečné práci, ale nebyla jsem ani schopná se do ní pustit. V tu dobu už to bylo dost náročné i doma, cítila jsem tíhu očekávání rodičů. Ze školy jsem odešla a cítila se ještě hůř.

Kdy jste zjistila, že za vašimi potížemi stojí porucha pozornosti?

Sdílela jsem byt s kolegyní z práce, která trpěla psychickými problémy. Jednou takhle jsem si sedla k počítači a víceméně náhodou narazila na nějaké testy duševních poruch. Vyšlo mi, že mám sklony k ADHD. Našla jsem si na internetu psychiatra, objednala se a vyplnila testy. Moje podezření se potvrdilo, odcházela jsem s diagnózou poruchy pozornosti.  

Jaký jste z toho měla pocit?

Ze začátku to byl naprostý šok a popření. Nikdo přece nechce mít psychickou poruchu. Postupně jsem se s diagnózou smířila, ale dlouho jsem nechtěla, aby to věděli rodiče nebo kolegové v práci. Každopádně jsem si nechala napsat léky, po kterých se mi nesmírně ulevilo. Najednou jsem se nemusela tolik hlídat, abych něco neztratila, nezapomněla, nenastoupila do špatné tramvaje. Dokázala jsem udržet pozornost, povolilo velké napětí, které jsem v sobě léta nosila. O svém ADHD jsem byla schopná mluvit až po nějakém čase. Dodnes to ale říkám pouze nejbližším. U kamarádek jsem se setkala s pochopením, rodiče to ADHD ze začátku popírali, že žádnou poruchu přece nemám. Pomohlo mi nedělat z ADHD nic tragického. A brát to před ostatními s humorem, i když jsem se cítila jinak. Bylo to tak jednodušší.

Jak jste na tom teď?

Pracuji téměř na plný úvazek, znovu studuji, tentokrát na VŠE, a jsem odhodlaná tentokrát studium zakončit úspěšně ziskem bakalářského titulu. Osvojila jsem si některé strategie, které mi pomáhají. Jednou z nich je pustit se do práce hned. Neodkládat ji na později, protože pak už bude horší začít. Taky si všechny úkoly píšu, ať je nezapomenu. Co se týče učení a školy, pomáhá mi postavit si učení před sebe, a i když se nemůžu soustředit, tak se na to pouze podívat, projít si to, ať se později nezaseknu, že je to moc práce. Najít si místa, kde se můžu soustředit, třeba knihovnu, kde mám míň podnětů a můžu se tak lépe soustředit.

Prošla jsem programem Brain Jogging. Navíc na rovinu komunikuji svoje problémy s vyučujícími; předem je například upozorňuji, že možná budu mít trochu potíže s včasným odevzdáním prací atd. Když se mi myšlenky někam zatoulají, řeším to hned a ptám se, i když někdy riskuji, že budu třeba vypadat hloupě. To je jedno, chci školu prostě dodělat. Dlužím to rodičům, ale hlavně sama sobě.

To zní jako happy end. Opravdu se vše od vaší diagnózy tolik zlepšilo?

Zlepšilo, ale nebylo to zadarmo a vyhráno samozřejmě nemám. Chodila jsem celkem dlouho na kognitivně-behaviorální terapii, kde jsem se učila věci neodkládat, nezasekávat se, postupnými kroky zvládat velké úkoly. Učila jsem se, jak si uspořádat prostředí a prostředky, abych mohla fungovat a uspět. Stejně mám ale v sobě velký strach ze selhání. 

Co byste vzkázala učitelům a lidem kolem sebe? Jak vás bývali mohli podpořit?

Bývala bych byla ráda, aby věděli, že se sice snažím, ale prostě se nedokážu soustředit. Nelíbilo se mi, když jsem se na střední škole na něco zeptala, a hned jsem slyšela: „To už ale máš dávno umět, utřiď si myšlenky, doplň učivo a až pak se ptej!“ Je moc důležité, aby učitelé byli přístupnější, aby se člověk nebál přiznat, že něco nepochopil. 

Je škoda, že už na základní škole někoho nenapadlo, že mám problém. Ocenila bych, kdyby mi už tehdy někdo pomohl nastavit si systém a sledovat, zda v učení dělám nějaké pokroky. To stejné na střední škole. Myslím, že když se dítěti ve škole moc dobře nedaří, měl by ho vidět školní psycholog nebo jiný školní poradce. Maximálně se zjistí, že o nic nejde – ale kdyby se podařilo odhalit u dětí různé poruchy, než přerostou ve vážné potíže, bylo by to skvělé. Tím, že někomu učitelé řeknou – jsi hloupá, proč to neděláš správně, jen se flákáš! – se studentovi moc nepomůže.  

A co na vysoké škole? Tam už jsou studenti vlastně dospělí lidé…

Spolupracuji u nás na VŠE se Střediskem handicapovaných studentů. Nemám žádné studijní úlevy, ale jsou tam lidé, kteří mi pomáhají s komunikací se školou a vyučujícími a podobnými věcmi. To je fajn, hlavně mám pocit, že mám v té škole spojence.