Specifické poruchy učení na základní a střední škole - rozhovor se studentkou Karolínou

Ilustrační foto. | FOTO: Pixabay

První diagnostika až na střední škole

U Karolíny se obtíže se čtením objevily už na začátku povinné školní docházky. Dělalo jí problémy číst nahlas, někdy přečetla větu úplně jinak. Hůře si pamatovala názvy, jména i některé pojmy – ty si musela vysloveně vštěpovat. Ač třídní učitelka na 1. stupni brzy identifikovala u Karolíny projevy specifických poruch učení, s rodiči se dohodla, že Karolína diagnostikou neprojde a bude k ní přistupováno stejně jako k ostatním žákům. Učitelka i rodiče se obávali, že čerpání podpůrných opatření by vedlo ke snížení pracovní motivace. Rodiče s Karolínou denně psali a četli. Dívka si díky tomu osvojila určité kompenzační mechanismy: pomalejší pracovní tempo, zpětná kontrola vlastní práce. Ve škole nakonec prospívala dobře, nicméně domácí přípravě věnovala hodně času.

Karolína byla poprvé oficiálně diagnostikována s poruchami učení až během studia na střední škole – obchodní akademii. Tam už se začaly objevovat zřetelné obtíže, které bylo potřeba řešit. Navíc učitelé sami nabídli pomoc, podpůrná opatření u žáků se specifickými poruchami učení byla ve škole už zažitou věcí. Závěr diagnostiky zněl: dyslexie, dysortografie, dysgrafie a pomalé pracovní tempo. Během dalšího studia už měla Karolína zohlednění, například dostávala při psaní více času. Nakonec měla i uzpůsobené podmínky pro vykonání maturitní zkoušky.

U Karolíny specifické poruchy učení přetrvávají i v současné době, v jejích 24 letech. Píše stále s tzv. specifickými chybami – zaměňuje zvukově podobné hlásky ve slovech, vynechává nebo přidává písmena ve slovech, vynechává háčky a čárky. V samotném zápisu často škrtá a přepisuje delší slova. Má atypický úchop tužky, kterou drží pouze dvěma prsty. Dysgrafické obtíže kompenzuje v současnosti tím způsobem, že píše nespojovaným psacím písmem (Comenia Script). Někdy také při zápisu záměrně vynechává diakritiku. I v současnosti čte pomalejším tempem (potichu i nahlas). Při hlasitém čtení se objevují specifické chyby – zejména vynechávání celých slov ve větách a zaměňování slov v textu za jiná, podobná („včetně/věčně“) nebo záměna koncovek ve slovech („předražený/předražená“). Obtíže se objevují také při vyslovování a psaní slov v cizím jazyce, často prohazuje jednotlivá písmena.

Aktuálně Karolína studuje na vysoké škole, kde má uzpůsobené studium. Má například více času při skládání zkoušek na počítači. Jak sama uvádí, při testech je pro ni obtížná zejména kombinace papír/tužka a obrazovka. Má problém s přepínáním pozornosti mezi monitorem a psaným textem a její práce se tak logicky zpomaluje. Je pro ni také náročné při přednášce udržet v paměti výklad vyučujícího a současně si rychle dělat poznámky.

Rozhovor s Karolínou

Identifikovali u Tebe učitelé během studia na základní škole obtíže ve čtení a psaní? Svěřila ses nějakému učiteli se svými obtížemi?

Má třídní učitelka už na prvním stupni základní školy vypozorovala, že bych mohla trpět dys poruchami. Promluvila si o tom s mými rodiči, a společně došli k názoru, že pro mě bude lepší mi to nesdělovat. Rodiče i učitelka byli přesvědčeni, že děti s touto poruchou pak často ztrácí motivaci na sobě pracovat a vše shazují právě na tuto poruchu. Teď si často vybavuji situace, ke kterým docházelo na prvním stupni základní školy, např. čtení nahlas, kdy mi to zdaleka tak nešlo jako jiným spolužákům a musela jsem to doma poctivě s rodiči trénovat, ale nikdy jsem se nad tím víc nepozastavovala. Na základní škole jsem se s poruchou uměla vypořádat, aniž bych o ní věděla, a to především díky poctivému trénování a učení a zároveň díky pozornosti mých rodičů, kteří se se mnou poctivě učili a naplno se mi věnovali.

Moje porucha se pak více projevila právě na obchodní akademii, a to především v cizích jazycích a v předmětu písemná komunikace. V písemné komunikaci jsem měla opravdu špatné výsledky, to pro mě nebylo obvyklé. Zeptala se mě na to moje učitelka francouzského jazyka, která poruchu vypozorovala, myslím, že hned v prvním nebo druhém ročníku. Spolu s upozorněním od své učitelky francouzštiny a po rozhovoru s rodiči jsem se tedy rozhodla dojít do pedagogicko-psychologické poradny, kde vyšetření potvrdilo dys poruchy.

Jaké překážky jsi v průběhu studia musela řešit? V čem se Ti naopak ve studiu dařilo? 

Největší zádrhel si pamatuji už ze základní školy, kdy jsme museli předčítat nahlas před třídou z čítanky a byla jsem horší než moji spolužáci. Zároveň jsem díky tomu měla i následně několik let odpor ke čtení jako takovému a vždy jsem se bála, že něco budu muset číst nahlas. Tenhle problém se naštěstí nyní rozplynul, a to i díky tomu, že se ze mě stal poměrně náruživý čtenář.

Na základní škole mi nikdy nepřišlo, že by mě učitelky nějakým způsobem šetřily, přestože má třídní učitelka o poruše věděla, ale je těžké to takhle zpětně soudit. Na druhou stranu mě tenhle přístup naučil píli a samostudiu i doma. Přestože mám tenhle nedostatek, vždy jsem na škole měla skvělé výsledky, i když trochu více vydřené než ostatní studenti. Studium se mi celkově docela dařilo, ale musela jsem se učení poměrně dost věnovat, abych dosahovala stejných nebo lepších výsledků než moji spolužáci, a stejně tak se mi museli i mnohem více věnovat rodiče.

Na střední škole jsem měla největší obtíže v předmětu písemná komunikace, kdy jsme na čas museli opisovat text na klávesnici. Často jsem se v textu ztrácela a zároveň jsem na klávesnici stále pletla písmena. Přestože jsem doma trénovala, nikdy jsem se nedostala na stejnou úroveň jako moji ostatní spolužáci, až později mi velmi pomohla časová úleva.

Úlevy jsem měla, až když jsem si svou poruchu nechala oficiálně diagnostikovat. V předmětu písemná komunikace jsem pak měla trochu více času než ostatní studenti a například při psaní azbuky při výuce ruského jazyka jsem měla také určité úlevy. Vyučující mi tak přísně nehodnotila chyby ve velkých a malých písmenech v azbuce anebo záměnu nějakých písmen. Pak mi čas navíc velmi pomohl během maturity, a to především v didaktickém testu z českého jazyka a ve slohu. Test totiž obsahuje několik úkolů, které lidem trpícím poruchami učení dělají větší obtíže.

Jak vypadala Tvoje domácí příprava s rodiči během studia na základní škole? Co jsi nejvíce trénovala? Pomáhala Ti tahle domácí příprava navíc? 

Rodiče se mi věnovali především s českým jazykem, kdy se mnou často dělali domácí diktáty nebo mi pomáhali se čtením a také mě vždy ze zadané látky zkoušeli, což mi velmi pomáhalo k jejímu zapamatování. Zároveň mi vždy kontrolovali seminární práce a podobné delší texty. Bohužel nedokážu říct přesně, kolik hodin denně jsem se učila, ale v průměru alespoň hodinu denně a před velkými testy i více. 

Byli Tvoji rodiče pedagogové?

Nejsou a nebyli. 

Setkala ses se škatulkováním nebo předsudky ze strany učitelů anebo spolužáků ohledně Tvých obtíží? Anebo naopak s porozuměním a pochopením?

Popravdě nesetkala. Musím říct, že na střední škole byl přístup učitelů v tomto ohledu skvělý, a jelikož jsem ani ve třídě na střední škole nebyla jediná s touto poruchou, nezažila jsem žádné ústrky, naopak jsem měla své problémy a zkušenosti s kým sdílet. Spíše si vybavuji, že někteří učitelé neměli problém o mých nedostatcích mluvit před celou třídou. Přestože jsem byla ve skvělém kolektivu, vždy mi to vadilo, jelikož je to podle mého názoru osobní věc, ke které by tak vyučující měli i přistupovat. Podobně jako například ke zdravotním záznamům.

Sdělila jsi sama spolužákům na střední škole, že máš poruchy učení a jinou formu hodnocení? 

Za mě to na střední škole sdělila všem právě jedna z učitelek.

Všímali si sami spolužáci, že jsi jinak hodnocená? Ptali se Tě spolužáci na to, proč máš jinou formu hodnocení? Pokud ano, jak jsi jim to vysvětlila?

Moji spolužáci o tom věděli od zmíněné učitelky a zároveň věděli, že to nepoužívám jako výmluvu. Také se nejednalo o žádné neadekvátní úlevy. Naopak u písemné komunikace to bylo dost viditelné a chápali to.

Jaké byly Tvoje vztahy se spolužáky? Byly ovlivněny Tvými obtížemi ve studiu a výuce?

Ne, nebyly, měla jsem kolem sebe skvělé spolužáky, kteří o nich věděli, ale k žádnému posmívání apod. nikdy nedocházelo.

Jaký přístup ze strany učitelů Ti nejvíce vyhovoval: výuka, vztahy, jednání…? 

Osobně mohu hodnotit přístup učitelů až na střední škole a tam byl podle mého názoru přístup většiny učitelů skvělý až na zmíněné oznamování informace o mých poruchách učení před celou třídou. Nikdy jsem nezažila přístup typu, že si pouze vymýšlím svoje obtíže. Učitelé na jednu stranu chápali, že mám poruchu, na druhou stranu nikdy nedocházelo k přehnaným úlevám, které by zas nebyly fér k ostatním spolužákům. Podle mě tomu pomohla i moje snaha. Přestože mi nějaký předmět nešel, nerezignovala jsem na něj, naopak jsem se mu o to víc věnovala, což moji učitelé ocenili.

Jaké zkušenosti sis ze studia na základní a střední škole pro sebe odnesla?

Hlavně jsem si osvojila schopnost se učit, za což jsem byla velmi vděčná hlavně na vysoké škole, kde se mi to zúročilo. Taky díky tomu, že tuhle poruchu mám, umím k lidem se stejnou poruchou přistupovat mnohem lépe, a pokud by ji například měly jednoho dne i mé děti, věděla bych, jak se s tím vypořádat.

Kdy jsi zažila ve škole úspěch?

Pro mě osobně byl vždy úspěch to, že jsem se navzdory svému znevýhodnění řadila ke studentům s lepším průměrem, alespoň na základní a střední škole.

Myslíš si, že pedagogové spíše trpí předsudky a neznalostí specifických poruch učení, anebo je to naopak? 

Osobně jsem se s tím naštěstí nesetkala, ale bohužel jsem to několikrát zaslechla. Například ze strany mé spolužačky ze střední školy, která má dysgrafii a dyslexii. Ta se mi svěřila, že přístup jejích učitelů na základní škole byl naprosto jiný a že její obtíže brali jako výmluvu.

Máš nějaké osvojené způsoby, jak pracovat s textem, které Ti vzhledem k dyslexii pomáhají (například opakované čtení, záložky, pravítko apod.)?

Ve chvílích, kdy mě čeká větší test, si musím vymezit dostatek času na učení. Nejvíc času mi zabere čtení textů. Když musím číst delší odborný text, u kterého potřebuji plně vnímat, pomáhá mi opět zmíněné zvýrazňování pro mě důležitých částí. S tím souvisí i časté tisknutí dokumentů, text si i více pamatuji, když ho vidím fyzicky na papíře, jak je uspořádaný. 

Jak probíhá Tvoje současné studium na vysoké škole? Využíváš poradenské služby, modifikaci studia?

V současné době jsem na magisterském studiu na Vysoké škole ekonomické (VŠE). Poprvé jsem poradenské služby na VŠE vyhledala po dokončení bakalářského studia. Aktuálně můžu čerpat více času při skládání testů. Na vysoké škole jsem se totiž poprvé setkala s online testy, které jsou pro mě na orientaci velmi složité a nepřehledné. Z toho důvodu mi pak kolikrát nestačí daný časový limit jako ostatním studentům, přestože jsem na test dobře připravena. Speciálně se to projevuje u početních testů, kde je nutné výpočty provádět na vedlejším papíru a zadání mám jen v počítači. Nemůžu si tak do zadání nic zvýraznit a podobně a následně se v té rychlosti i ztrácím ve vlastních výpočtech. Navíc ve chvílích, kdy se přepínám z jedné činnosti do druhé, mám i větší chybovost, proto si na to musím dát pozor. Hodí se mi proto víc času na kontrolu práce.

Co bys poradila dneska sama sobě, když si představíš, že jsi žákyně na základní nebo střední škole?

Asi si uvědomit, že se nejedná o nic zásadního. Ano, ostatní mohou mít studium třeba jednodušší, ale jedná se o poruchu, se kterou se dá poměrně snadno pracovat a vidět v ní i pozitiva. Třeba to, že jsem se díky tomu naučila lepší organizaci způsobu učení a zároveň i ochotě se více učit.

Co bys poradila jiným žákům s podobnými obtížemi, kteří studují na základní nebo střední škole? 

Je důležité si na učení připravit vhodné prostředí. Zároveň mi osobně velmi pomáhá uvědomit si, kdy je potřeba si dát časovou pauzu, a to třeba i jen na pár minut. Jsem například zvyklá se učit etapově, po dvou hodinách si dávám přestávku, potom zase pokračuji ve studiu. U každého může být potřeba přestávek a etap učení ale jiná.

Další mou hlavní radou by bylo se naučit s poruchou pracovat během domácí přípravy a učení. Například při učení nových cizích slovíček si dělat kartičky a pomocí těch se učit. Dále mi osobně vyhovuje přepisování, kdy si skrze psaní věci více pamatuji a skutečně vštěpuji do paměti. S tím souvisí i využívání cizích výpisků. Pro mě vždy bylo nejhorší mít výpisky psané rukou jiného člověka, proto za sebe můžu doporučit výpisky si vždy přepsat, ať už ručně nebo do počítače. Následně se mi z výpisků vždy mnohem lépe učilo. Pro mě jsou také zásadní barvy, kdy při studiu velmi často využívám zvýrazňovače a barevné lepicí papírky. Například si jednotlivé kapitoly nebo témata vyznačuji v jednotné barvě a opět díky tomu látku lépe vstřebávám. Na barevné papírky si vypisuji určitá sdělení nebo definice a lepím si je po stole apod. Také mi nevyhovuje čtení výpisků z počítače, dokumenty si musím tisknout, až následně si v nich zvýrazňuju a doplňuju výpisky a další poznámky. Bohužel s touto vadou kolikrát naprosto přehlížím chyby v textu, které ostatní vidí na první pohled. Proto jsem se i s tímto musela naučit pracovat. Při odevzdávání seminárních prací si text vždy několikrát čtu, a následně ho dám vždy na přečtení i někomu jinému, abych co nejvíce chyby minimalizovala. Hlavní je, aby si každý člověk s touto poruchou našel metody, které mu nejlépe fungují a zároveň se smířil s tím, že někdy bude muset věnovat něčemu více času a úsilí než spolužáci.