Díky podpoře asistentů a asistentek pedagoga se děti s narušenou komunikační schopností mohou úspěšně adaptovat na školní prostředí a překonávat komunikační bariéry. | FOTO: Freepik
Pavlíkovi bylo v předškolním věku diagnostikováno lehké mentální postižení. Chlapec vykazoval opožděný vývoj intelektových schopností. Toto vývojové zpoždění se projevovalo v oblasti řeči (vada řeči v expresivní i receptivní složce), motoriky (zejména grafomotoriky) a sociálních dovedností (nedostatečně rozvinuté sociální návyky). Co se týče laterality, chlapec upřednostňoval a stále upřednostňuje levou ruku. Při nástupu do první třídy byl Pavlík vzhledem ke zvýšené unavitelnosti a obtížím s koncentrací pozornosti v péči dětského neurologa.
Školské poradenské zařízení doporučilo, aby se chlapec vzdělával podle individuálního vzdělávacího plánu (IVP). Byly mu stanoveny minimální vzdělávací výstupy, které mohly být navýšeny, pokud by je zvládal. Do třídy, ve které se chlapec vzdělával, byla přidělena asistentka pedagoga Jana, která mu v první a druhé třídě poskytovala podporu 25,5 hodiny týdně, a od třetí třídy 20 hodin týdně.
Pavlík se poprvé setkal se svou asistentkou během slavnostního zahájení školního roku. Po přivítání prvňáčků odešli všichni společně do nové třídy, kde na každé dítě čekaly balíčky s pomůckami. Následně se žáci a žákyně vydali na prohlídku školy, aby se seznámili s novým prostředím.
Třídní učitelka následně asistentku Janu představila všem dětem a rodičům. Uvedla, že bude pomáhat všem dětem, které to budou potřebovat, s tím, že někteří ji mohou potřebovat více a jiní méně. I díky těmto informacím ostatní děti Pavlíka přijaly mezi sebe.
I když měl chlapec potíže s komunikací a vyjadřováním, dokázal se s dětmi domluvit a byl v kolektivu oblíbený. Velkou roli v tom hrála jeho otevřená a přívětivá povaha a ochota přijímat nové věci.
Někdy se během výuky stávalo, že se Pavlík nesprávně vyjádřil nebo se nestíhal přizpůsobit tempu svých spolužáků a spolužaček. V těchto případech mu třídní učitelka nebo asistentka situaci usnadnily prostřednictvím návodných otázek.
Ve výuce se také pravidelně konaly třídnické hodiny, během kterých se děti učily pracovat s různorodostí a tím, že každý člověk je jiný a vyžaduje jiný přístup. Díky tomu děti většinou nevěnovaly pozornost tomu, že si Pavlík někdy hraje sám na koberci nebo dělá jinou aktivitu než ostatní. Třídnické hodiny byly pravidelně zařazovány i ve druhém ročníku, a to s cílem posílit kolektiv a zajistit pohodu ve třídě. A když se objevil závažnější problém, třídní učitelka flexibilně zorganizovala společný kruh na koberci, kde se všichni soustředili na jeho řešení.
Asistentka Jana měla ve třídě od začátku své vyhrazené pracovní místo, kde měla potřebné zázemí. Pavlíkova lavice byla umístěna v její blízkosti. Podle pokynů třídní učitelky se věnovala buď Pavlíkovi, nebo ostatním dětem.
Dlouhodobě se snažila Pavlíka vést k větší samostatnosti a rozvíjet jeho vnitřní motivaci k učení, přičemž vždy brala v úvahu jeho věk a schopnosti. To považuje za základní součást své práce. Konkrétní úkoly zahrnovaly například přípravu pomůcek na hodinu, dokončování zadané práce a udržování pořádku v okolí jeho pracovního místa.
V odůvodněných případech Jana Pavlíkovi umožnila, aby si sedl k ní a pracovali spolu u jejího stolu. Když potřebovalo ve výuce pomoc jiné dítě, asistentka mu ji vždy poskytla, což děti naučilo, že se na ni mohou v případě potřeby obracet také. Výsledkem bylo, že všechny děti byly spokojené s tím, že ve třídě mají dvě dospělé osoby, které jim pomáhají. To ocenili také rodiče.
Během prvního ročníku byli žáci a žákyně rozděleni do dvou samostatných tříd. Pavlík se tedy učil ve skupině s dalšími třinácti dětmi. Byl schopen pracovat společně se třídou po dobu patnácti až dvaceti minut, přičemž se během této doby střídaly různé aktivity. Poté následovala relaxační pauza nebo změna aktivity.
Tip:
Další informace o vhodných pomůckách pro žáky s mentálním postižením najdete na stránkách zapojmevsechny.cz:
Ve druhém ročníku došlo ke sloučení tříd a výuka dále probíhala ve třídě s 28 dětmi. Do třídy také přišla nová třídní učitelka, kterou Pavlík již znal, protože učila druhou polovinu prvňáčků v prvním ročníku. Na začátku školního roku učitelka vše konzultovala s asistentkou, aby pochopila způsob práce Pavlíka a jeho potřeby. Společně vše ladily. Třídní učitelka také občas věnovala pozornost a pracovala pouze s Pavlíkem, zatímco asistentka se věnovala zbytku třídy.
Na změnu třídní učitelky si museli zvyknout také všichni žáci ve třídě. Ti, kteří měli asistentku v prvním ročníku, ji vnímali jako opěrný bod a postupně si zvykali na novou třídní učitelku. Naopak asistentka si musela získat důvěru druhé poloviny žáků, aby ji přijali a důvěřovali jí.
Pavlíkova schopnost pracovat společně se spolužáky se postupně zlepšovala až na dobu třiceti pěti minut. Asistentka nebo třídní učitelka s ním střídaly aktivity a vysvětlovaly novou látku. Třídní učitelka ho více zapojovala do různorodých činností a aktivit, což ho bavilo a umožnilo mu dosáhnout prvních úspěchů v kolektivu spolužáků. Od poloviny druhé třídy už s ním asistentka nemusela odcházet do knihovny, kde měl dříve klid na individuální práci.
Tento přístup je založen na principu postupného dosažení dílčích, realistických a dosažitelných cílů a pozitivního posilování, kdy je dítě odměňováno za dosažení menších, postupných cílů. Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami tak může postupně dosahovat úspěchů, čímž se zvyšuje jeho sebevědomí a motivace k dalšímu učení.
Praktický příklad:
Asistentka Jana například stanovila Pavlíkovi menší počet příkladů (například šest) místo dvaceti, které měla počítat celá třída.
Po úspěšném vyřešení konkrétních příkladů si Pavlík s pomocí asistentky postupně přidával další příklady během školního roku, pokud chtěl a nebyl unavený. Pavlík byl většinou motivován přidat si další příklady, pracoval vlastním tempem, měl vhodné pomůcky a podporu, zažíval úspěch a chtěl se posouvat dál. Asistentka se snažila o individuální přístup a stanovování reálných cílů, čímž udržovala Pavlíkovu motivaci a chuť k učení. Když úspěšně vyřešil menší počet příkladů, získal od asistentky pochvalu nebo jinou formu uznání. Je také důležité zmínit, že probírané učivo bylo často opakováno kvůli rychlému vyhasínání paměti.
Jana vystudovala Ekonomické lyceum, ale už během dospívání se začala zajímat o psychologii. Ke konci druhé mateřské dovolené se rozhodla absolvovat kurz pro asistenty pedagoga. Během tohoto kurzu si uvědomila, že má velký zájem o speciální pedagogiku a silnou motivaci pracovat s dětmi. Proto podala přihlášku na vysokoškolské studium speciální pedagogiky na Masarykově univerzitě v Brně. V tom samém roce nastoupila na své první pracovní místo jako asistentka pedagoga na základní škole, kde pracuje dodnes. Již třetím rokem spolupracuje se žákem Pavlíkem a věří, že ho bude moci provázet celým prvním stupněm základního vzdělávání. Aby doplnila svůj poloviční pracovní úvazek, v současné době učí ukrajinské děti češtinu pro cizince.
Ve druhé části tohoto miniseriálu se dozvíte více o změně Pavlíkovy diagnózy, kdy mu byla na konci 2. ročníku diagnostikována vývojová dysfázie. Text se také zaměřuje na Pavlíkovo prospívání ve 3. ročníku, jeho překonávání výzev ve výuce a spolupráci jeho rodičů se školou.
Redakce webu Zapojmevšechny.cz zná totožnost třídní učitelky a asistentky, jejichž dobrou praxi článek popisuje. Jejich skutečná jména neuvádíme, abychom zachovali anonymitu při popisování jejich práce s žáky. Také křestní jména žáků byla v tomto textu změněna z důvodu zachování jejich soukromí.
Pavlíkovi, který nyní dokončil třetí ročník základní školy, bylo v předškolním věku diagnostikováno lehké mentální postižení, které bylo na konci 2. ročníku upraveno na vývojovou dysfázii. Díky úzké spolupráci mezi rodinou, školou a asistentkou se podařilo přizpůsobit vzdělávací metody tak, aby Pavlík úspěšně zvládal výzvy spojené s jeho vzděláváním. I přes časté nemoci a problémy s jemnou motorikou mu individuální podpora pomohla rozvíjet klíčové dovednosti potřebné pro další studium.
Čtyřiadvacetiletý Zdeněk Uldrych je studentem posledního ročníku bakalářského studia na vysoké škole. Od narození žije s omezením: má postižené obě nohy, v levé ruce má zhoršenou hybnost. Ovládat vozík zvládá sám, ale na některé situace nestačí. Využívá proto Centrum pro studující se specifickými potřebami, kde potkal svého současného asistenta a jak sám říká, komunita okolo centra mu ve škole slouží jako zázemí. Jaká byla jeho cesta českým vzdělávacím systémem?
Standovi, žákovi základní školy s ADHD a nadáním, velmi pomohlo, že se mohl před nástupem do první třídy seznámit se školním prostředím. Pravidelné návštěvy první třídy a individuální přístup asistentky mu umožnily vytvořit si řád a režim, díky kterým zvládá školní docházku bez obav. Používání komunikačního deníčku pro sdílení pokroků, nálad a dalších důležitých informací mezi asistentkou, učitelkou a rodiči podpořilo jeho práci, sociální integraci a celkový rozvoj osobnosti.