Sociální znevýhodnění nesmí být překážka pro vzdělávání dětí

Ilustrační foto/FOTO: APIV B

O své škole a o podpoře dětí ze slabého sociálního prostředí vypráví zástupkyně ředitele Základní školy profesora Švejcara v Praze 12 Iva Šagátová. O zkušenosti se začleňováním sociálně znevýhodněných žáků se dělí externí mentorka školy Martina Habrová.

Iva Šagátová: V Praze 12 je devět základních škol. To je hodně. Vidíme na sebe z okna. Je to proto, že naše čtvrť byla původně velmi hustě osídleným sídlištěm. Mezi školami v naší čtvrti je velká konkurence, jestli se to tedy dá takto brát. A školy se proto snaží nějak profilovat, i když je v současnosti dětí dostatek.

Naše kapacita je 715 žáků a dětí máme 704. Zaměstnanců máme kolem osmdesáti, z toho asi šedesát pedagogických pracovníků. Nemohli jsme ani přijmout všechny, kteří se hlásili. Skladba dětí je různorodá a odpovídá dnešní realitě běžné školy, ale máme také 12–15 % dětí s odlišným mateřským jazykem. Nedaleko je velká pražská tržnice SAPA, v jejímž okolí žije hodně vietnamských rodin, máme tu i děti z ukrajinských rodin a také děti s velmi slabým sociálním zázemím. 

Volnočasové aktivity pro děti

Iva Šagátová: Hlavní devízou téhle školy – a důvodem, proč k nám hlásí děti i rodiče z nespádových oblastí – je dobrá atmosféra. Tu opakovaně dobře hodnotí i Česká školní inspekce a všímají si toho i návštěvy: lidé se u nás usmívají. Snaha o pohodovou školu se promítá i do nabídky předmětů a aktivit, které posilují u dětí dobrý pocit a šanci zažít si úspěch. Máme velmi dobrý výtvarný ateliér, hudební sbory, ve škole se hraje divadlo. Dětem nabízíme co nejvíc cest, jak najít vlastní silnou stránku a tu pak rozvíjet. Děti od nás se dostávají i na vyhlášená gymnázia, takže náš model funguje pro všechny, nikoho nezanedbává.

Program obědy do škol

Iva Šagátová: U sociálně slabých dětí se snažíme vnímat jejich primární potřeby a pomáhat rodinám je naplnit, pokud to samy nezvládají. Využíváme program obědů ve škole od magistrátu, ale některým dětem zajišťujeme obědy zdarma přes soukromé projekty, protože to od rodičů nevyžaduje žádné vykazování nouze, což bývá pro některé z nich problém. U soukromých pomáhajících organizací stačí, že potřebnost dítěte posoudí škola. 

Hodně nám záleží na komunikaci s rodiči dětí a myslím, že se v tom jako škola posouváme. Víc a víc rodičů si od nás nechává pomoci. Zdá se mi, že se i trochu proměňuje společenská atmosféra, postoj k sociálně slabým lidem. I oni sami už to nevnímají jako takovou ostudu požádat o nějakou formu podpory… 

Sociální podpora v Praze

Iva Šagátová: To se ale, myslím, stále ještě týká víc Prahy než regionů. V provinčním prostředí se lidé spíše znají, znají třeba i rodinnou historii a tu nějak posuzují a odsuzují. To v rodičích může vytvářet velkou zábranu, takže se pak neodhodlají požádat o něco, na co by jejich dítě mělo nárok.

Vyřizování jakéhokoli druhu podpory je navíc mimo Prahu složitější. Pomáháme tu jedné mamince ve složité situaci, a když komunikuji s úřady v menším jihočeském městě, kam by spadala (v Praze bydlí, ale není tu přihlášená), tak mi úřednice říkají: „Ona tam u vás na vše dosáhne snáz!“

Martina Habrová: Ve své práci navštěvuji velmi široké spektrum škol, od těch „prestižních“ až po školy ve vyloučených lokalitách na Děčínsku a Ústecku… Praha je opravdu jiná než města v regionech. Nízký sociální status tady nemusí představovat tak velké stigma, ve velkém městě existuje větší šance, že se to jaksi "ztratí".

A na maloměstě nebo na vesnici to mají rodiče těžší i logisticky. Když nemají auto, jsou odkázáni na veřejnou dopravu, autobus jim ale jede třeba jen třikrát denně. Potřebují-li zajet do okresního města, kde jsou úřady, musí se dostat tam a zpátky tak, aby to skloubili s dalšími povinnostmi, jako je vyzvednout dítě ze školy, směna v práci… Cokoli, co vybočuje z denní rutiny, může být problém.

Začlenění do třídního kolektivu

Martina Habrová: Nízký sociální status často nemusí být a není přímou příčinou vyčlenění žáka z třídního kolektivu. Neoblíbený může být mnohdy ten žák, který má obtíže v komunikaci a spolupráci s vrstevníky. Sociální vyčlenění hrozí dítěti, které se chová „divně“ a to platí pro první i druhý stupeň.  Důvodem může být například plachost a nízké sebevědomí žáka - mj. vyplývající z nízkého sociálního statusu. Z kolektivu ale mohou být vyčleňováni i ti žáci, pro které komunikace s vrstevníky z různých důvodů představuje zátěž: například žáci s poruchami autistického spektra, žáci s poruchami pozornosti spojenými s hyperaktivitou. Neoblíbené může být i velmi inteligentní, ale sociálně neobratné dítě. 

Iva Šagátová: Měli jsme tu chlapce, který prodělal mozkovou obrnu, a v kolektivu neměl problém. Byl velmi pomalý, ale děti na něj vždy trpělivě čekaly. Dobře snášely i jiného žáka, který měl výbuchy vzteku. Věděly, o co jde, byly na to připravené. Věděly, že to přijde a zase odejde. V tomhle ale děti musejí mít podporu v učiteli. 

Martina Habrová: Pokud učitel umí vytvořit bezpečné prostředí a s dětmi pracovat, dá se začlenit velmi široká škála dětí. Ale pro učitele to je náročné. Když si představím paní učitelku s „křehčí osobností“ nebo méně zkušenou v práci s náročnými dětmi, je pravděpodobné, že ta bude „divným“ projevem dítěte sama zaskočená, agresivní chování ji může vyděsit. A bude sama potřebovat podporu. V tomto ohledu zatím pedagogické fakulty začínající učitele moc dobře nepřipravují.

Iva Šagátová: Chtěla bych ještě na závěr poznamenat, že sociálně slabá rodina neznamená automaticky zanedbané dítě. V těchto rodinách může být hodně lásky. Máme tu jednu takovou maminku. S penězi moc nevychází, na leccos je neobratná, ale děti neskutečně miluje. 

Koučink pro učitele

Martina Habrová: Každé dítě je jedinečné, stejně jako každá složitá situace, kterou učitelé musí řešit. Nedá se na to vyrobit šablona. Kdybych přece jen měla shrnout základní principy a doporučení pro učitele, byly by to tyto: 

• Znát teoretické pozadí sociálního vyloučení, nepodléhat předsudkům a nálepkování.
• Respektovat životní příběh dítěte a hodnoty rodiny, byť třeba nejsou totožné s mými hodnotami.
• Vytvářet bezpečné prostředí a šance pro všechny děti, vzdělat se v příslušných metodách.
• Rozpoznat svoje pedagogické limity a umět si říci o pomoc (například při práci s třídním kolektivem).
• Komunikovat efektivním a nezraňujícím způsobem.
• Učit děti spolupracovat a zapojit všechny, i ty zdánlivě neschopné.
• Starat se o vlastní dobrou psychickou kondici.