Projektová výuka v základní škole v Lačnově / FOTO: ZŠ a MŠ Svitavy, Lačnov
„Když jsem v Lačnově začínala, měli jsme asi dvacet šest žáků a zhruba polovina z nich byla ze sociálně slabých rodin,“ vzpomíná Radka Renzová, která dnes vede soukromou základní školu Školamyšl v Litomyšli. Její velkou výhodou prý tehdy bylo, že na chod celé školy stačili prakticky tři dospělí lidé, které si – s výjimkou skvělé vychovatelky v družině – mohla vybrat. Měli proto určitou svobodu v nastavování pravidel.
„Chtěli jsme prostě dělat tu školu jinak, a abychom uspěli, museli jsme i tyto žáčky ze sociálně slabých rodin přesvědčit, že škola je tu pro ně, že tu jsou přijímaní, že jsme na jejich straně,“ vysvětluje ředitelka.
U rodin se sociálním znevýhodněním je podle ní třeba hlavně pracovat s motivací. Tyto děti chodí do institucí, jako jsou školy, poníženě, s malou sebedůvěrou a celé nastražené čekají, jakého zacházení se jim asi dostane.
„Tito rodiče vnímají školu jako místo, kam se chodí s obavami, protože prostě není bezpečné. S tím jsme ale chtěli něco udělat,“ vysvětluje Radka Renzová.
První výzvou bylo děti do školy vůbec dostat. Bylo nutné vysvětlit rodičům, že se časy v ústavu změnily, že je teď vstřícněji nastavený. K tomu ředitelka využila i osobní návštěvy u dětí doma. „Naše škola byla malá, maximálně padesát pět dětí v pěti ročnících, z toho bylo pět až šest sociálně slabých rodin, takže jsem přesně věděla, kam jít,“ vzpomíná. „Mým cílem bylo, abychom se seznámili a získali k sobě navzájem důvěru.“
O čem si v rodinách povídali? „O mnohých věcech, ale vlastně ani ne moc o škole,“ usmívá se Radka Renzová.
„Děti byly povídání přítomny, semleli jsme všechno možné, často jsem vlastně jen seděla a poslouchala. Není třeba přijít s připraveným tématem, i jen přítomnost a soustředěné vyslechnutí může pomoct. A pomáhá to navíc nejen rodinám, ale také pedagogům samotným, protože najednou vidí, v jakých podmínkách dítě žije. Pokud je ve dvou místnostech deset lidí, různě poslepované rodiny, pak se nelze divit tomu, že třeba není v silách rodičů uhlídat pomůcky. Prostě to nejde a nemá ani smysl to očekávat,“ říká odbornice. Do některých rodin docházela ředitelka prý i opakovaně. Výsledkem je, že ji dodnes nadšeně zdraví a považují ji za „svoji“ ředitelku, i když už pracuje jinde.
Návštěvy nebyly pravidelné a často byly spojené s organizací různých akcí. Paní ředitelka tyto rodiny chodila žádat o pomoc s vařením, úklidem, přípravou kávy. Vyřešila tím nejen starost o organizační záležitosti, ale také zlepšila integraci těchto rodin, protože začaly akce školy v hojném počtu navštěvovat.
Pochopitelně je třeba mít realistická očekávání ohledně toho, co návštěvy mohou a nemohou změnit. Jak podotýká Radka Renzová, přítomnost ředitelky nevedla k tomu, že by se děti zlepšily v diktátech, ale přestaly mít tolik absencí. Naopak se jim ve škole postupem času tak líbilo, že byl problém je z družiny dostat domů. „Vyřešili jsme nicméně otázku pomůcek. Přestali jsme je dětem dávat domů, nechávaly si je ve škole v krabicích. Ztrácely se ale stejně, jako se ztrácejí teď ve Školamyšli; je to něco jako ponožky, ty se také neustále ztrácejí,“ podotýká Renzová.
Ze začátku se Radka Renzová ve škole setkávala i s otevřenými projevy rasismu, a to zejména z řad rodičů z majoritní společnosti. V družině například probíhal kroužek mažoretek, a když se na vystoupení přišla podívat rodina se sociálním znevýhodněním romského původu, stalo se, že si ostatní rodiče odsedli. Nedůvěra se ale postupně začala zmírňovat. Škola například jezdila pomáhat v rámci terapeutických dílen na statek Květná zahrada, kde se kydal hnůj, nosilo kamení a vykonávaly podobné práce; akce byla většinou i s přespáním. Škola tyto akce pořádala s pomocí evropských fondů v rámci inkluze a práce s předsudky.
„Tam bylo najednou vidět, že je na rodiče spolehnutí, že přijdou a umí vzít za práci. I u nich v rodinách jsem viděla, že měli vždy uklizeno. Problém není rasa nebo geny, problém je, že děti ze sociálně slabých rodin jsou dlouhodobě nemotivované, nemají kolem sebe pozitivní vzory a jen těžko zapadnou do školy, která neustále poukazuje na jejich chyby,“ věří Renzová.
Nakonec se ale podařilo bariéry zbořit. „Když jsem ve škole končila, běžně jsme vypravovali plné autobusy na výlet do Prahy nebo do Brna na festivaly romské kultury, kde společně seděli Romové a ,bílí´, neměli problém společně zajít do restaurace nebo divadla, vznikaly tam vztahy založené na společných zájmech, nikoliv na rasové příslušnosti. Za to jsme dostali i cenu Gypsy Spirit,“ vzpomíná Radka Renzová na závěr svého ředitelského působení v Lačnově.
Co se týká návštěv v rodinách, existují prý i určitá rizika, na které je dobré myslet. „Až s odstupem jsem například zjistila, že nebyl dobrý nápad chodit na tyto návštěvy jen sama z pozice ředitelky. Nebylo to příliš taktické vzhledem k učitelům, na to jsem měla pamatovat,“ přiznává Renzová. O co šlo? Rodiny se někdy navázaly na osobu paní ředitelky a pedagogové to pak cítili jako ohrožení; jako by se jejich nadřízená s rodinami žáků „spikla“. „Jsem prostě taková, jinak to neumím a těžko se mi chápe, když pedagogové nechtějí k rodinám jít tak blízko jako já. Pokud bych ale znovu měla něco podobného podnikat, určitě bych se snažila vzít třídního s sebou,“ vysvětluje Renzová.
A na co by měli myslet učitelé a ředitelé, kteří by se také chtěli vypravit k rodinám domů? Ze všeho nejdůležitější je přijít s otevřenou myslí a pozitivním přístupem. „Hlavně nechoďte s tím, že jim vysvětlíte, co všechno dělají špatně. To už by vás příště nepustili do dveří a ještě víc by se uzavřeli,“ uzavírá Radka Renzová, bývalá ředitelka základní školy Svitavy-Lačnov a současná ředitelka základní školy Školamyšl.
TIP: Poslechněte si rozhovor s Radoslavou Renzovou o budování kvalitní školy:
Radoslava Renzová, která vede Základní školu Školamyšl v Litomyšli, se dostala k ředitelování velikou oklikou. Její pedagogická kariéra začala nekonvenčně a je důkazem toho, jak je důležité dát příležitost i těm, komu štěstí na startu nepřálo. Prozradí vám, jak se dostala k učení a jak proměnila zapadlou základku ve svitavském Lačnově v žádanou školu. Hovořit bude také o tom, jak a za jakých podmínek je možné vzdělávat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami a jak úspěch lačnovského učitelského týmu přivodil i jeho rozpad.
Ve druhé části našeho miniseriálu se podrobněji zaměřujeme na portugalský vzdělávací systém a jeho strukturu. Rozebíráme klíčová politická opatření, která podporují inkluzi a flexibilitu ve výuce, a vysvětlujeme, jak program TEIP pomáhá školám v sociálně znevýhodněných oblastech. Tento přehled přináší inspirativní podněty pro pedagogy, jak zlepšit vzdělávací proces a podpořit inkluzi ve školách.