Adaptační skupina žáků z Ukrajiny v základní škole Jižní na Praze 4 v květnu 2022. Dvojjazyčné školní asistentky Maria Gayvoronskaya a Taťána Sadirová ve třetí řadě jako první zleva, ukrajinské asistentky stojí ve třetí řadě první zprava. Ředitel školy Daniel Kaiser uprostřed třetí řady. | FOTO: Archiv Daniela Kaisera.
TS = Taťána Sadirová (dvojjazyčná školní asistentka)
MG = Maria Gayvoronskaya (dvojjazyčná školní asistentka)
Jak dlouho působíte zde ve škole a jaké je Vaše vzdělání?
TS: Pocházím z Ukrajiny. My jsme se přestěhovali do Česka před 25 lety, protože rodiče manžela pocházejí odsud. Na Ukrajině jsem absolvovala lékařskou univerzitu a jsem původní profesí magistra farmacie. Pocházím z doktorské rodiny a bylo jasné, že budu pracovat v medicíně. Ale doktorka se ze mě nestala, nebavilo mě to. Neukázala jsem se jako dobrý medicínský pracovník a vždycky jsem chtěla do školství. Když jsem byla v České republice už sedmým rokem, řekla jsem si, že mám konečně příležitost věnovat se tomu, co bych skutečně chtěla. Rozhodla jsem se zažádat o místo ve škole jako dobrovolnice, protože jsem věděla, že nemám žádné školské vzdělání. Přišla jsem tedy za panem ředitelem, že bych ve škole ráda dělala dobrovolnici. On se na mě podíval a na všechny doklady a řekl, že žádná dobrovolnice, ale asistentka pedagoga. Češtinu jsem v té době už ovládala, ale jenom na domluvení. Asi po 1– 2 měsících od nástupu jsem se přihlásila na kurz asistenta pedagoga, který jsem dokončila. Na této škole pracuji už 15. rokem. Měla jsem tady přímo ve škole i svoje dvě děti. Teď už jsou velcí a jsou na vysoké škole. Práce mě baví, je to moje podstata. Vždy jsem tady ve škole pracovala na plný úvazek. Ve škole bylo dříve málo dětí s odlišným mateřským jazykem, tak 2– 3 a jelikož mluvím ukrajinsky a rusky, pan ředitel mě nakonec požádal, jestli bych se mohla věnovat právě těmto dětem. Pracuji s nimi, tlumočím a pomáhám rodičům. To mě oslovilo a zůstala jsem u toho. Teď pracuji na pozici dvojjazyčného školního asistenta a věnuji se už jenom dětem s odlišným mateřským jazykem. Umím trochu polsky, něco málo z francouzštiny, poněvadž můj otec pochází z Francie, ale vůbec to nepoužívám. Ve škole využívám hlavně ruštinu a ukrajinštinu.
MG: Pocházím z Ruska, jsem vystudovaná filoložka, lingvistka a učitelka ruštiny a literatury. Už asi 13 let učím. Učení je můj splněný sen. V Rusku na univerzitě jsem učila ruštinu pro cizince. Pak jsem se odstěhovala do Česka a tady jsem pokračovala s výukou ruštiny pro cizince v Ruském středisku vědy a kultury v Praze. Učila jsem české občany a taky jsem ruštinu učila na několika jazykových školách.
Pak jsme se odstěhovali na dva roky zpátky do Ruska. Na univerzitě, kde jsem pracovala, zjistili, že umím česky, a chtěli, abych tam učila češtinu. Napsala jsem tematický plán výuky češtiny, připravila lekce. Ten kurz pak už bohužel neproběhl. Když jsem připravovala ten tematický plán, tak jsem pochopila, že ta výuka je vlastně podobná výuce ruštiny pro cizince. Byla jsem tou dobou na mateřské dovolené, a nakonec jsem se rozhodla ten kurz češtiny nabízet individuálně, a to společně s výukou ruštiny přes jeden populární online portál v Rusku. Co se týče online výuky češtiny, měla jsem pak hodně klientů z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu, kteří chtěli přijet do Česka studovat na vysokou školu. A tuhle práci dělám pořád, už tak 6– 7 let.
Potom jsem se vrátila do Čech, kde jsem nejprve nastoupila do mateřské školy. Později jsem napsala e-mail panu řediteli Danielovi Kaiserovi, že bych ráda pracovala na základní škole a jestli pro mě nemá práci, že učím ruštinu. Pan ředitel mě pozval, řekl že ano a hned jsem nastoupila na pozici dvojjazyčného školního asistenta. Už tady pracuji druhým rokem. V loňském školním roce, když jsem začínala, jsem měla na starosti jen jednoho žáka s odlišným mateřským jazykem, a pak, když začala válka, už jsme měli společně s Táňou na starost tak 40– 50 žáků. Doučuji žáky s odlišným mateřským jazykem češtinu z mé pozice, vysvětluji a pomáhám. Ruština je můj mateřský jazyk, také rozumím ukrajinsky, když se mluví pomalu – ale i mně se někdy stane, že všemu nerozumím. Více již rozumím v češtině. A žáci s odlišným mateřským jazykem se mnou ve výuce mluví česky.
Jak probíhala vaše práce s žáky s odlišným mateřským jazykem, kteří přicházeli v uprchlické vlně od března 2022?
TS: Žáci byli po příchodu rozděleni do menších skupin. První dva měsíce fungovala adaptační skupina dělená na 0.–4. ročník a 5.–9. ročník. Děti byly takto rozděleny hned po příchodu do školy. Jedna skupina byla v budově školy a druhá skupina v pavilonu na zahradě. Bylo jich několik desítek, nebylo možné vyučovat všechny najednou. Tito žáci měli každý den dvě hodiny českého jazyka, jednu hodinu matematiky a jednu hodinu anglického jazyka, tedy čtyři vyučovací hodiny a oběd. Někteří žáci zůstávali na odpoledním vyučování, jiné jsme si nechávali na odpoledním doučování matematiky, češtiny nebo angličtiny.
Podílely jsme se jak na výuce češtiny, tak na výuce ostatních předmětů. Výuku jinak zajišťovali i učitelé a ukrajinské asistentky, maminky uprchlických dětí, které přišly v březnu 2022, ale obě jsou už pryč. Ani jejich děti už tady nejsou. Jedni se vrátili na Ukrajinu a druzí pokračovali dále do Anglie. Jedna z těch maminek pomáhala s výukou angličtiny, a to jak ve skupině malých dětí, tak i velkých dětí. Druhá maminka pomáhala s výukou matematiky jenom u menších dětí.
Za dětmi chodila i česká učitelka, která je učila také termíny v češtině. Na dělené hodiny docházeli i další čeští učitelé, kteří s sebou brali české žáky, nejčastěji do hodin angličtiny. Čeští a ukrajinští žáci tak měli možnost se mezi sebou dorozumět anglicky.
Čeští učitelé nám k výuce připravovali materiály. Hlavní bylo budování slovní zásoby v češtině. Co už děti uměly v ukrajinštině, bylo třeba přeložit a přejít do češtiny. Snažili jsme se tedy převádět věci do češtiny. Jinak mluvíme ve výuce s dětmi jenom česky a pokud vidíme, že opravdu nerozumějí a nechápou, pak ukrajinsky. Matematika byla vyučována v ukrajinštině, ale se symboly a čísly v češtině. Při čtení z mapy České republiky jsem používala mapu a ukazovala například světové strany také v češtině. Po výuce měly děti možnost jít do družiny.
Po dvou měsících byli žáci rozděleni do českých tříd a psali ještě rozdělovací testy. Vlastně jsme je přezkušovali. Hlavně z matematiky a angličtiny, protože matematika a angličtina jsou stejné jak na Ukrajině, tak i v Česku. Pokud neumějí pořádně anglicky, tak nemohou jít do 6. třídy, ale pouze do 5. třídy. A dále byli přezkoušeni, jak pokročili v češtině. Nejednalo se však o žádné velké přezkoušení. Po rozdělovacích testech šli do kmenových tříd a my jsme mohli pokračovat zase ve svém asistentském rozvrhu. To obnáší chození do těch tříd, kde jsou žáci s odlišným mateřským jazykem. Pouze do těchto tříd můžeme.
Jak pracovat ve výuce s nemotivovanými žáky s odlišným mateřským jazykem?
TS: Je velký rozdíl mezi těmi, kteří sem přišli už před válkou z vlastního rozhodnutí, odstěhovali se z Ukrajiny s tím, že tu budou bydlet. Děti jsou jinak namotivovány, chtějí se učit, protože tu budou do budoucna. Po vypuknutí války ale ne všichni přišli dobrovolně a my po nich něco chceme. Oni často sami nevědí, zda tu zůstanou nebo ne. Malé děti často situaci nechápou a říkají, že se vrátí na Ukrajinu. Ty starší již spolupracují lépe a myslí na svoji budoucnost.
Výuka češtiny u některých žáků proto neprobíhá moc dobře. Učíme žáky vždy hrou a pokud výuka češtiny zpočátku není možná, tak nějakou náhradní činností. Pokud žák nechce vůbec pracovat, nabídneme mu třeba pexeso. Pokud práci žák udělá, je samozřejmě vždy pochválen. Máme také systém razítek a systém odměn – nálepek. Za každých 5 nálepek si žáci mohou vybrat z krabice překvapení: různé drobné hračky, omalovánky, pexesa atd. Dostáváme z různých organizací i ukrajinsko-české omalovánky či pexesa, které jsou oblíbené. Takto děti hodnotíme a motivujeme.
Herních a pracovních materiálů zde máme za patnáct let nashromážděných už dost. Spousta her je i s češtinou, takže se při nich i učí. Procvičují si barvy, vlajky apod. Nebo popisují obrázek a něco podobného. Nikdy si jenom nehrajeme, ale vždycky se snažíme žáky nějakým způsobem motivovat k výuce češtiny. Máme zde motto „škola hrou, otevřená mysl a oči“.
MG: Známky i slovní hodnocení většinou píšeme přímo do sešitu pod úkol, test nebo diktát. Dáváme české známky. Když je to dobře, žáci dostávají 1 nebo 2, když je to špatně tak 3. Jiné známky nedáváme. Jsou to známky čistě jen pro informaci dětí, jak na tom aktuálně jsou, aby byly motivovány ke zlepšení. Jsou právě i takoví žáci, kteří mají pocit, že jim čeština vůbec nejde, a pak test napíšou překvapivě dobře. Dostanou od nás potom známku 2 a už to je pro ně motivující. Sami pochopí, že jejich výkon ve škole není tak špatný a začnou sami trochu více pracovat. Takže ty známky, i když nejsou oficiální, tak mohou být pro žáky i motivační.
Jak vypadala výuka češtiny v adaptační skupině na 1. stupni? Co se vám osvědčilo?
TS: Začínali jsme s obrázky a dále pokračovali podle kurikula doporučeného Národním pedagogickým institutem. To kurikulum je v podstatě stejné, jaké máme v učebnicích Domino a Učím se česky. Obsah výuky je rozdělen do 10–12 lekcí, probírá se slovní zásoba, pro starší žáky je tam vždy i nějaká gramatika už hned v první lekci. Mladší žáci rozvíjejí hlavně slovní zásobu. A v každé hodině je i čtení, protože když čteme, procvičujeme i gramatiku.
MG: Tam je vždycky obsažená nějakým způsobem gramatika, i v tom čtení, protože když řeknu „restaurace, ten ta“, neřeknu sice výslovně, jaký je to rod, ale stejně musím říct, že je to „ta restaurace“. Gramatika je v učivu obsažená, jenom nepoužíváme terminologii.
TS: Neříkám, dnes budeme cvičit slovní zásobu a zítra si připravte, budeme cvičit gramatiku. Takhle ne. Ale všechno je ve výuce propojeno, v jedné hodině uděláme obrázky, z obrázků se dostaneme přes slova k jednotnému a množnému číslu, pak se dostanu k rodům, a tak pokračujeme. Nikdy neučíme podle dané lekce a jedné učebnice, ale v hodině prostřídáme několik různých aktivit.
Co se týká starších žáků, když jim základy gramatiky přetlumočíme z ukrajinštiny do češtiny, např. že відмінків jsou pády a že je to stejné v obou jazycích, tak může být i ta gramatika.
MG: Po zkušenostech z vyučování ruštiny pro cizince mám v sobě stejný přístup k dětem i k dospělým. Já neříkám, že teď probíráme dativ (pozn. při skloňování 3. pád), prostě řeknu „komu-čemu“ a pak nějaký příklad a slovesa, která používáme s dativem a dále koncovky. Žáci se například naučili říct nějaké slovíčko, ale nevnímají to tak, že probírají gramatiku. Namísto označení gramatika používáme slovo „pravidlo“. Ale zase český jazyk je strašně těžký a pod každým pravidlem je třeba tisíc pod-pravidel, takže bazírovat na nějakém pravidle, že takhle to je vždycky, to není pravda.
Zjistila jsem navíc, že ukrajinština je ve většině případů ještě bližší češtině. Někteří žáci si myslí, že čtou česky špatně, ale já jim vždycky řeknu: nebojte se, je to dobře.
TS: Naším cílem je všechny co nejvíce rozmluvit. Říkáme jim, ať se nebojí a mluví. Pokud se děti rozmlouvají a mluví česky, tak jim chyby nikdy neopravujeme. My to vždycky zopakujeme správně a oni to po nás znovu zopakují. Tak je učíme výslovnosti, měly by to mít naposlouchané. Jinak je nezkoušíme, a nepoužíváme slova jako test nebo zkoušet. Spíše s nimi procvičujeme….
Marie se teď věnuje stávajícím ukrajinským žákům, kteří už byli v loňském roce začleněni do kmenových tříd, věnuje se výuce češtiny u žáků, kteří přišli v lednu, březnu 2022. Já mám od září na starosti novou, druhou adaptační skupinu ukrajinských žáků. Teď v létě k nám nastoupilo dalších 17 žáků do školy. Skupinu jsme rozdělili na 1. a 2. stupeň. Jako i v první vlně se u dětí do 2 měsíců od příchodu učí pouze český jazyk, slovní zásoba a probíhá socializace. Děti nejsou přezkušovány a testy zde nepíšou. Tito žáci už teď třeba chodí občas do vyučovacích hodin do svých kmenových tříd. Důležité je, aby se dítě v adaptační skupině naučilo požádat o to, co potřebuje, nebálo se o to říci. Učíme je také přístupy do Bakalářů a třeba zkratky rozvrhů. Prostě všechno pro to, aby tito žáci nebyli později, až budou docházet do svých kmenových tříd, ztracení.
MG: Teď probírají žáci v kmenových třídách 6. ročníku vzory a pády, ale tito ukrajinští žáci, kteří jsou už zařazení do školních tříd a chodí do hodin, nerozumějí některým slovíčkům. Tak já ta slova najdu ve slovní zásobě, které už rozumějí, a s pomocí těchto slov jim to vysvětlím. Používám přitom postupně už slova jako „vzory, pády“, protože to už se žáci musí naučit.
TS: Když popíšu vlastní situaci s učením se češtině, tak například po příchodu do Česka, kdy mi bylo dvacet sedm, jsem celé dva roky vůbec nemluvila. Měla jsem knedlík v krku a bylo pro mě těžké se rozmluvit.
MG: U imigrantů se tomu říká „sociální smrt“. V dospělosti je obtížnější se integrovat a osvojit si jazyk, než je tomu u dětí.
TS: Adaptovat se, socializovat, a ještě začít mluvit, je hodně těžké. A pokud chcete hned mluvit správně, tak to jde pomalu. Ze začátku jsme neměli žádné kontakty, ani televizi, rádio. Byla jsem pár let doma na mateřské, ani do práce jsem nemusela. Manžel ale musel do práce, tedy musel komunikovat a začal mluvit velmi brzy, a tak se přizpůsobil. Já jsem nemusela a dlouho jsem nemohla ze sebe vydat slovo. Pokud člověk nemusí mluvit česky, tak je to mnohem těžší.
MG: Já jsem zase hledala práci, tak jsem chodila na kurzy češtiny, ale ani to mi nepomohlo. Po devíti měsících jsem sice všemu v češtině rozuměla, ale stejně mluvit mi nešlo. Je také něco jiného česky promluvit s kamarády, a něco jiného když člověk musí vést konverzaci v češtině s cizím dospělým. Jinak měla jsem manžela Čecha, tak ten v takových případech taky pomáhal. Takže chápeme, s čím se děti potýkají. Děti hned česky požádají, zeptají se a jsou lepší než my dospělí. Vlastně nemají ani moc na výběr.
Ve druhém, návazném díle seriálu dobré praxe ze ZŠ Jižní se zájemci dozví více o praktických tipech, jak probíhá provoz aktuální adaptační skupiny ve školním roce 2022/23 a také, jak po ukončení adaptační skupiny úspěšně začlenit žáky s odlišným mateřským jazykem do třídního kolektivu. Tématem rozhovoru bude také důležitost osvojení si společných pravidel u žáků s OMJ.
V základní škole Jižní na Praze 4 studuje ve školním roce 2022/23 přes 80 žáků z Ukrajiny. V rámci třídílného seriálu dobré praxe z této školy přinášíme druhou část rozhovoru s dvojjazyčnými školními asistentkami M. Gayvoronskayou a T. Sadirovou. Přibližují v něm, jak probíhá začleňování ukrajinských žáků, proč je důležité s žáky probrat společná pravidla, a sdílejí praktické tipy k provozu již druhé adaptační skupiny pro ukrajinské žáky v této škole. Rozhovor doplňuje i ředitel školy D. Kaiser.
V základní škole Jižní na Praze 4 studuje ve školním roce 2022/23 přes 80 žáků z Ukrajiny. V poslední části třídílného seriálu dobré praxe z této školy přinášíme informace o činnosti dvojjazyčných školních asistentek ve výuce. „Naše práce je pestrá, a to od asistentské činnosti až k mentoringu, tlumočení a překladům,“ říkají Maria Gayvoronskaya a Taťána Sadirová. Rozhovor komentáři doplňuje i ředitel školy Daniel Kaiser.
V základní škole Jižní na Praze 4 studuje ve školním roce 2022/23 přes 80 žáků z Ukrajiny. V první části třídílného seriálu dobré praxe z této školy přinášíme rozhovor s dvojjazyčnými školními asistentkami Marií Gayvoronskayou a Taťánou Sadirovou. Přiblíží v něm, jak probíhá práce asistentek v adaptační skupině pro ukrajinské žáky, a poskytnou také tipy, jak pracovat s žáky s odlišným mateřským jazykem, kteří mají malou motivaci učit se česky.
Národní pedagogický institut ČR ve spolupráci s UNICEF představuje čtvrtý díl videoseriálu, který je zaměřený na spolupráci asistenta a učitele při podpoře žáků s odlišným mateřským jazykem. Jak připravovat hodiny pro tyto žáky? V kazuistickém webináři ředitelka ZŠ Kutná Hora, Kamenná stezka 40 společně s metodičkou školy Cyril Mooney a pracovníkem institutu diskutují nad segmenty reportáže a videohospitace z hodin na 2. stupni. Zájemci se mohou seznámit i s činností nízkoprahového Centra Maják.