logo
logo
Učitelka v pestré třídě: Kolektiv by měl fungovat jako bezpečná rodina – část 2.

Učitelka v pestré třídě: Kolektiv by měl fungovat jako bezpečná rodina – část 2.

09.11.2024
Tereza Škoulová
Učitel/učitelka
Asistent/ka pedagoga
Třídní učitelka na prvním stupni základní školy, kam docházejí i mé děti, pět let úspěšně vedla heterogenní třídu, kde kromě povinného učiva zařazovala i historická výročí a společenská témata. První část rozhovoru se zaměřila na budování pozitivního třídního klimatu, zatímco druhá představuje výukové aktivity podporující spolupráci a samostatnost žáků. Učitelka se zamýšlí také nad hranicemi inkluze a nad tím, jak přizpůsobit výuku žákům s odlišnými potřebami, zejména těm, kteří postupují pomaleji.
Obrázek článku

„Je skvělé, když se najde citlivý spolužák nebo spolužačka a pomůže žákům s odlišným mateřským jazykem“, říká vyučující heterogenní třídy na 1. stupni. | FOTO: Freepik. 

 

V první části tohoto rozhovoru učitelka na prvním stupni sdílí, jak se jí podařilo vytvořit semknutý kolektiv, ve kterém žáci cítí důvěru k sobě navzájem i k ní jako učitelce. Zjistíte, jak důležitá je otevřená komunikace a jakým způsobem se snaží proniknout do osobnosti každého dítěte. Učitelka také reflektuje na výzvy spojené s inkluzí, kdy se snaží zajistit, aby se všichni žáci cítili součástí třídy a mohli navazovat rovnocenné vztahy.

Druhá část rozhovoru se věnuje zejména samotné výuce:

Můžeme si zkusit „namodelovat“ ukázkový výukový den? Čím ve škole začínáte?

Začínám obyčejně tím, že se pozdravíme. Všichni stojíme, což mám ráda, protože děti si fyzicky uvědomí, že začíná hodina – ví, že je začátek. Řeknu dobré ráno – děti mi odpoví dobré ráno a pak se snažím projít všechny děti očima a říct: „Ty jsi nově ostříhaná.“ nebo „Ty jsi zpátky po nemoci, už je to dobrý?“ Zkrátka se na ně nějakým způsobem naladit, přivítat tam ty, které tam dlouho nebyly. A to je můj obyčejný začátek. Když jsou děti menší, občas si zazpíváme. A na všechny se snažím usmát (směje se) – abychom začali den hezky.

 

Pracujete i ve skupinkách, kolečkách? A čerpáte z nějaké konkrétní učebnice, pomůcky?

Snažím se zařazovat různé nové metody, spíš konstruktivistickou než frontální výuku: aby si na to děti přišly samy. Praktikuji metody „líného učitele“, třeba expertní skupiny: děti dostanou lístečky s textem, co mají udělat, společně pracují na zadání. V expertní skupině se něco naučí nebo na něco přijdou. Pak přejdou do jiných skupin, kde jsou experty, a seznamují se svým tématem další experty. Nebo nás baví sněhová koule: píšeme na lísteček různé věci na jedno téma. Napřed ve dvojici, ta se potom spojí do čtveřice – děti si porovnávají, co mají stejné, výsledek nalepí na sebe, vytřídí, co se opakuje, a nakonec vznikne z celé třídy jeden celek, k němuž se může přidat, na co se zapomnělo. Děti to učí síle spolupráce, každé je platné, každé může přidat lísteček, žádná myšlenka není špatná. Pracujeme také se smajlíky, které označují, jak se děti cítí, jak jim je nebo nakolik s něčím souhlasí. To je zase diskusní metoda: položím třeba otázku, zda je správné v určitých situacích krást. Děti se rozdělí podle toho, zda souhlasí, nesouhlasí, nebo neví. Pak rozebíráme jednotlivé názory. Spoustu věcí mám od paní Hany Mühlhauserové a nakladatelství Hanami, v jejich češtině, vlastivědě a přírodovědě je spousta skvělých aktivit.


Jako matka oceňuji vzdělávací aktivity, které šly nad rámec povinné výuky: pátrání po rodinné historii v souvislosti s výročím sametové revoluce, vyprávění o kontextu Mezinárodního dne žen... Jak se vám daří zařazovat do plánu aktivity, které sahají za něj?

Mám ráda komplexnost a tím, že děti beru jako součást vlastní rodiny, říkám jim i všeobecné věci. Nepovažuji to za nic extra, naopak bych toho chtěla probrat ještě víc. Přijde mi to jako běžná součást vzdělání. 


Někteří vyučující mohou namítnout, že na to není čas. Jak jste to zvládla?

Dneska už se neučí podle osnov, existuje Rámcový vzdělávací program a prostoru na zařazení aktuálních událostí je dost. Nikde není napsané, že se ve vlastivědě mají učit kraje, levé a pravé přítoky řek nebo průmysl. Děti to nemusí umět a je otřesnost to po nich chtít. Když si tohle vyučující uvědomí, čas najde: vypíchne to nejdůležitější a učí děti tak, aby si na spoustu věcí mohly přijít samy. Díky tomu pak může zařadit i věci mimo povinnou výuku, protože nežijeme v odděleném prostředí a kolem nás se odehrává život. Podobně jsem si zkusila ve třetí třídě učit děti jen vyjmenovaná slova. Tvary vyjmenovaných slov jako býk a býčí, jsou třeba pro cizince a cizinky extrémně náročné, tak jsem si příbuzná slova nechala do čtvrté třídy. Ve třetí třídě jsem se snažila postavit pevné základy. Nevím, nakolik se mi to podařilo, ale času bylo dost, nebylo třeba pospíchat. Jde o to, jak si vyučující postaví plán, rozhodně je v něm prostor na spoustu dalších aktivit.


Jak pracujete s dětmi s odlišným mateřským jazykem? Rodiče některých z nich vůbec nemluví česky. Je obtížné se s nimi domluvit? Motivovat je k učení?

Je skvělé, když se najde citlivý spolužák nebo spolužačka a pomůže jim. Jinak je všechno stejné jako s českými dětmi: je třeba jim důvěřovat a chtít pro ně to nejlepší. Díky kamarádkám a kamarádům se snáze zapojí. Nezáleží tolik na tom, že znají půlku učiva nebo dělají chyby. Především potřebují mít v životě někoho, na koho se mohou obrátit s prosbou o pomoc. To pro ně daleko lépe udělá nějaký kamarád či kamarádka. Jako učitelka je rozhodně nesmím shazovat. Kdybych lamentovala: „Jak to, že to zase neumíš, jak to, že ti to nejde, vždyť ses to měl naučit, zase jsi to nezvládl!“ nejen dítě samo, ale asi i ostatní by jej tak začali vnímat. Funguje to naopak, je daleko lepší říct: „To je skvělé, všimli jste si, ty už nám přečteš větu!“ Místo shazování by vyučující měli děti podporovat, motivovat. Také ostatní to vnímají a někdy krásně zatleskají. A když to je s těmito dětmi nahnuté, rozhodnout se tak, aby mohly zůstat v kolektivu, kterému věří. Je úžasné vidět, že se skutečně snaží, už v dětském věku berou život do vlastních rukou. Komunikace s rodiči často probíhá jen základní. Důležité je vědět, že chtějí, aby jejich děti školu zvládly. A cítit ze strany rodičů důvěru.


Ve třídě jste měla i děti z méně podnětného prostředí. Jak se dají děti z rodin, které ve vzdělání nevidí prioritu, nadchnout pro učení?

To je moje věčná otázka: dokážeme ovlivnit všechno? Myslím si, že ne. V některých případech, ač dávám všem totéž, některým dokonce víc, jsem už od první třídy narážela na nezájem jak rodičů, tak některých dětí. I když jsem jim říkala: vezměte to do svých rukou, vykašlejte se na to, co máte za sebou, co vás ovlivňuje, chopte se svojí příležitosti, udělejte si život lepší – někdy je osobní historie zkrátka silnější. Mockrát jsme to řešily i s asistentkou: kde je hranice toho, co ještě můžeme ovlivnit? Když mají alespoň rodiče zájem, dá se s dětmi pracovat. Ale pokud děti vůbec nechodí do školy, nemám možnost je ovlivnit. Jde o souhru rodič – vyučující – dítě. A když jedna nožka nefunguje, tak stolička padá. Možná u dětí chybí rozhodnutí stát se někým jiným, možná jsou příliš malé na to, aby vzaly život do vlastních rukou. Inspirací v tomto ohledu je mi paní ředitelka základní školy Trmice Marie Gottfriedová, která pracuje s dětmi z vyloučených lokalit.



Tip:

Co dělat v případě, že rodiče se školou nespolupracují nebo je u žáků podezření na skryté záškoláctví? Řešením může být propojení školy s regionálními neziskovými organizacemi, které nabízejí sociálně aktivizační služby, nebo zapojení sociálního pedagoga přímo ve škole, který by mohl situaci aktivně řešit.

Více informací naleznete na webových stránkách Zapojmevšechny.cz:

Jak na skryté záškoláctví? Řešením je spolupráce školy se sociálně aktivizační službou | Zapojmevsechny.cz (https://zapojmevsechny.cz/)

Klíč k efektivní spolupráci: jak mohou školy a neziskové organizace sdílet informace o dětech se souhlasem rodičů | Zapojmevsechny.cz (//zapojmevsechny.cz/) 

PODCAST 42: Sociální pedagog na Střední škole řemesel a služeb v Děčíně: Aktivní monitorování absencí a řešení záškoláctví | Zapojmevsechny.cz (https://zapojmevsechny.cz/)

 Sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi: co od ní můžete čekat? | Zapojmevsechny.cz (https://zapojmevsechny.cz/)

 

A co digitální svět a online aktivity? Jaký k nim máte vztah?

Člověk se musí pořád vzdělávat (směje se). Přála bych si, aby vyučující děti naučili, že mobily a tablety se dají používat i jinak než na sledování krátkých videí. Třeba jako čtenářské deníky! Na internetu je spousta četby i audioknih, už jen Český rozhlas nabízí hromadu četby. Jen to dokázat dětem předat. Raději si do špuntů pustí hudbu. Paní ředitelka pravidelně zařizuje vzdělávací aktivity, ve škole jsme na toto téma měli skvělou přednášku. Michaela Slussareff, autorka knihy Hry, sítě, porno, zapáleně mluvila o digitálním prostředí a v čem může být pro děti inspirativní. Vyučující u nás zatím digitální svět vnímají spíš negativně. Třeba se to změní, až přijdou mladší vyučující blíž současné generaci...


Co by podle vás měl mít skvělý vyučující?

Právě lásku k dětem, protože pak s nimi jedná s úctou a s respektem. To je základ. Dnes jsem se bavila s dcerou a říkala mi, že respekt vnímá hodně. Je jí jedno, co vyučující říká, důležité je, jak to říká. To cítíme stejně. A kvalitní vyučující by také měli mít schopnost přijmout chybu. Každý může chybovat, ale někteří to neradi přiznávají.


Všímáte si u svých kolegů a kolegyň (případně u známých vyučujících z jiných škol), co jim ve škole brání se takovým vyučujícím stát?

Nazvala bych to pocitem nadřazenosti, nevím, jestli to vnímám dobře. Uznávám, že vyučující by měli být autoritou, čímž jsou de facto nějak nadřazení a jsou chvíle, kdy musí jasně říct: „takhle spolu jednat nebudeme“, ale dítě z nich musí vůči sobě cítit respekt. Všímám si, že vyučující se dopouštějí takzvaného „Golemova efektu“, negativního očekávání, které vyvolává negativní jednání. To jsou věty jako: „To jsi celý ty, nikdy neuděláš nic pořádně!“ Dítě naplní to, co z takové věty vycítí. Ale funguje to také naopak, to je zase „Pygmalionův efekt“, když budu děti motivovat a důvěřovat jim. „To přece zvládneš, vždyť jsi toho schopná. Zaber a půjde ti to!“ Je to vlastně hrozně jednoduché. 


Svou práci sama nenazýváte inkluzivním, ale obecně lidským přístupem. 

A není to? (směje se) K inkluzi mě napadá, jestli má nějakou hranici. Je strašně těžké mít ve třídě dítě, které je hodně pozadu. Vznikne kolem něj taková minitřídička, dítě plus asistentka, která je ale ve škole proto, aby uvolnila ruce učitelce. Proto je to asistentka učitelky, ne dítěte. Navíc nejsem speciální pedagožka a nevím, jak pracovat s tím, že jedno dítě se učí úplně něco jiného než ostatní. Pak si říkám: je to ještě to, co jsme chtěli? Sama nevím. Jak to zařídit jinak, aby ty děti nebyly vyloučené a aby s nimi mohli pracovat speciální pedagožky a pedagogové, kteří vědí, jak na to?

V páté třídě se jedno děvčátko věnovalo učivu ze třetí. To pak už i ona cítí, že je pozadu a není schopná v kolektivu navázat rovnocenný vztah. Tyto otázky stále řeším. Nemám nic proti inkluzi dítěte, které se snaží a umí navazovat vztahy, ale u některých dětí, které ohrožují druhé nebo mají výchovné potíže, se ptám: je to ještě udržitelné?

 


Infobox

Výše uvedené argumenty vyučující reflektují složitost a mnohdy náročnost inkluzivního vzdělávání. Je důležité si uvědomit, že inkluze se týká nejen fyzické přítomnosti dětí se speciálními vzdělávacími potřebami ve třídě, ale i jejich plného zapojení do vzdělávacího procesu a sociálního života třídy.

Aby se zabránilo vytváření „minitřídiček“ kolem žáků se sníženými vzdělávacími výstupy, je na místě postupovat následovně:

  • 1. Organizace výuky se žáky se sníženými výstupy by měla zahrnovat následující kroky:

 - Obsahově podobné výstupy: Podle doporučení bývalé ředitelky školy, lektorky a mentorky Zdeňky Juklové by výstupy pro žáky se sníženými schopnostmi měly být co nejblíže běžným výstupům. Důvodem je, aby učitelé nemuseli připravovat rozdílné obsahy, což zvyšuje udržitelnost výuky. Diferencované úkoly: Úkoly mohou být navrženy tak, aby umožnily zvládnutí různých úrovní náročnosti v rámci stejného obsahu. Tím se podpoří zapojení všech žáků.

- Vnímání úspěchu a zapojení – individualizované cíle: Vyučující zmiňuje, že žáci se sníženými výstupy se mohou cítit pozadu a mají obtíže navazovat rovnocenné vztahy s ostatními spolužáky. To podtrhuje důležitost rozvoje inkluzivní kultury ve třídě, kde se uznává a oceňuje různorodost a kde se žáci mohou cítit bezpečně při sdílení svých pocitů a zkušeností.

Je také na místě zajistit, aby žáci se sníženými výstupy měli jasné individuální cíle a úspěchy, které se dají sdílet a oslavit s třídním kolektivem, což může podpořit pozitivní vnímání dítěte v kolektivu.

Příklad: Žák dosáhne cíle, kdy samostatně přečte krátký text nebo dokončí část úkolu, který odpovídá jeho schopnostem. Jakmile tohoto cíle dosáhne, může vyučující s třídou úspěch uznat například krátkým potleskem, pochvalou nebo sdílením úspěchu na nástěnce třídy. Taková oslava nejen posiluje sebevědomí žáka, ale také podporuje, aby jej kolektiv vnímal pozitivně jako rovnocenného člena.

- Kriteriální hodnocení: Je důležité vytvořit specifická kritéria pro hodnocení těchto žáků, která reflektují jejich individuální pokroky a cíle. Tím se zajistí spravedlivé a srozumitelné hodnocení.

- Práce ve skupinách a s asistentem/asistentkou: Organizovat práci v malých skupinkách, kde dítě může plnit úkoly společně s ostatními, i když na jiné úrovni. Žáci mohou pracovat ve smíšených skupinách a asistent/ka pedagoga může pomoci zapojit žáka či žákyni do kolektivu, aniž by ho nebo ji izoloval/a. V ideálním případě by asistenti měli pracovat na posílení vztahu mezi žákem/žákyní a třídou, nikoli je oddělovat.

- Vizualizace a pomůcky: Použití vizuálních a strukturovaných pomůcek může zlepšit orientaci dítěte v úkolech a zvýšit jeho nezávislost při práci.

Podporu a vzdělávání zaměřené na výuku v heterogenních třídách poskytuje také Národní pedagogický institut ČR:

Vzdělávací programy | npi.cz (https://www.npi.cz)

Webináře | npi.cz (https://www.npi.cz)

Heterogenní kolektiv | Zapojmevsechny.cz (https://zapojmevsechny.cz)


  • 2. Nedostatek specializace: Třídní učitelé potřebují školení a podporu, aby se mohli účinně zapojit do inkluzivního vzdělávání. Školní poradenské pracoviště (ŠPP), speciální pedagogové a školní psychologové (ŠPZ) by měli hrát klíčovou roli v podpoře učitelů, aby se cítili vybaveni pro zvládání různorodých potřeb žáků.

Aktuálně také MŠMT připravilo návrh novely školského zákona, který financování pozic školního psychologa a speciálního pedagoga v základních školách hlavního vzdělávacího proudu v legislativním prostředí České republiky ukotvuje. Více informací najdete na edu.cz:

Informace k financování školních psychologů a speciálních pedagogů | edu.cz (https://www.edu.cz/)


  • 3. Udržitelnost inkluze pro žáky s náročnějšími potřebami- otázky efektivity a možnosti specializované podpory: Vyučující se také ptá, zda je inkluze udržitelná pro některé žáky, kteří mohou ohrožovat ostatní nebo mají výchovné potíže. Toto je platná otázka- inkluze by měla být efektivní jak pro jednotlivce, tak pro celou třídu. Může být proto v některých individuálních případech užitečné hledat pro žáky, ve spolupráci s rodiči a odborníky, alternativy, jako jsou specializované programy nebo prostředí, kde mohou děti s těžšími poruchami dostat cílenou pomoc a podporu.

 


Infobox

Konstruktivistická výuka

Konstruktivistická výuka se soustředí na aktivní zapojení žáků, kteří si nové poznatky sami konstruují na základě svých předchozích zkušeností. Tento přístup zahrnuje klíčové principy, jako je učení skrze interakci, reflexi a propojení nových znalostí s tím, co už žáci znají. V praxi se jedná o metody, jako je kooperativní učení nebo výuka založená na řešení problémů, kdy studenti společně hledají odpovědi na reálné otázky, což je motivuje k aktivnímu myšlení a zlepšuje jejich schopnost spolupracovat.

Vyučující není hlavním zdrojem informací, ale spíše průvodcem, který podporuje žáky, aby přemýšleli, zkoumali a sami hledali řešení problémů.

Důležitou součástí konstruktivismu je například teorie sociálního konstruktivismu od Lva Vygotského, ruského psychologa, který tuto teorii rozvíjel ve 20. a 30. letech 20. století. Podle Vygotského se studenti učí ve skupinách, kde sdílejí názory a pohledy, což podporuje učení skrze sociální interakci.

Další klíčovou teorií je kognitivní konstruktivismus od Jeana Piageta, švýcarského psychologa, který jej rozvíjel v první polovině 20. století. Piaget zdůrazňoval, že učení je individuální proces, při kterém studenti přizpůsobují nové informace již známým znalostem.

Více o konstruktivistické výuce se můžete dočíst například na těchto webových stránkách:

Constructivism. University at Buffalo | buffalo.edu (https://www.buffalo.edu/)

Constructivism in Education: What Is Constructivism? National University | nu.edu.cz (https://www.nu.edu/)

Michael Feder. What is constructivism in education? Including how to apply it in the classroom. University of Phoenix | phoenix.edu (://www.phoenix.edu)

 

Doporučená literatura: 

Čapek, R. (2017). Líný učitel: jak učit dobře a efektivně. 1. vydání. Praha: Raabe.

Čapek, R. (2018). Líný učitel: cesta pedagogického hrdiny. 1. vydání. Praha: Raabe.

Čapek, R. (2020). Líný učitel: kompas moderního učitele. 1. vydání. Praha: Raabe.

Čapek, R. (2022). Líný učitel: vše o školním hodnocení. 1. vydání. Praha: Raabe.

Fosnot, C. T. (2005). Constructivism: Theory, Perspectives, and Practice 2nd Edition. New York (USA): Teachers College Press; 2nd edition.

Larochelle, M., Bednarz, N., & Garrison, J. W. (Eds.). (1998). Constructivism and education. Cambridge (GBR): Cambridge University Press.

Slussareff, M. (2022). Hry, sítě, porno: rodičovský průvodce džunglí digitálního dětství a puberty. Vydání první. V Brně: Jan Melvil Publishing.

Steffe, L. P., & Gale, J. (Eds.). (1995). Constructivism in education. Oxfordshire (GBR): Routledge.


Doporučené webové odkazy:

Líný učitel | linyucitel.cz (https://www.linyucitel.cz/)

Nakladatelství Hanami | hanami.cz (https://www.hanami.cz/)

Rozhovor s ředitelkou ZŠ Trmice Marií Gottfriedovou o problematice segregovaných škol (1. část) | edu.ceskatelevize.cz (https://edu.ceskatelevize.cz/)

Rozhovor s ředitelkou ZŠ Trmice Marií Gottfriedovou o problematice segregovaných škol (2. část) | edu.ceskatelevize.cz (://edu.ceskatelevize.cz/)


Redakce webu Zapojmevšechny.cz zná totožnost učitelky, jejíž zkušenosti článek popisuje. Její jméno neuvádíme kvůli zachování anonymity.




Mohlo by Vás zajímat

PODCAST 65: Digitální technologie ve výuce: Jak je správně využívat a chránit žáky před riziky?

Otázku, zda žákům povolit digitální technologie, řeší každá škola po svém. Psycholožka Radka Kůřilová v podcastu vysvětluje, proč mohou být technologie ve výuce přínosné a jak lze předcházet problémům spojeným s jejich nadužíváním. Zabývá se také tím, proč by dospívající měli mít možnost používat mobilní telefony ve škole. Zdůrazňuje, že telefony hrají důležitou roli v jejich komunikaci s vrstevníky a pomáhají udržovat sociální vztahy, které jsou pro jejich vývoj zásadní.

Učitelka v pestré třídě: Kolektiv by měl fungovat jako bezpečná rodina – část 1.

Třídní učitelka na prvním stupni spádové základní školy, kam chodí moje děti, se pět let věnovala jedné třídě. Chodili do ní žáci s odlišným mateřským jazykem, z různého sociálního zázemí, z odlišných kultur. Z bezmála třiceti dětí za tu dobu vytvořila semknutý kolektiv, kde panuje vzájemná důvěra a porozumění. Protože si se svými žáky a žákyněmi vytvořila nadstandardní vztahy, zajímalo mě, v čem se její práce vymyká, co je jejím specifikem a odkud čerpala inspiraci.

PODCAST 64: Kdy mobil dětem prospívá a kdy škodí? Jak zvládat digitální svět bez konfliktů

Digitální technologie jsou dnes neodmyslitelnou součástí každodenního života. Děti přirozeně napodobují dospělé, kteří tráví čas prací na počítačích a mobilních zařízeních, a chtějí je samy vyzkoušet. Psycholožka Radka Kůřilová v podcastu vysvětluje, jak mohou rodiče i vyučující s dětmi vhodně komunikovat o využívání digitálních technologií, aby se předešlo jejich nadužívání, a co dělat, pokud si všimnou, že technologie používají příliš často nebo nezdravým způsobem.