logo
logo
Učitelka v pestré třídě: Kolektiv by měl fungovat jako bezpečná rodina – část 1.

Učitelka v pestré třídě: Kolektiv by měl fungovat jako bezpečná rodina – část 1.

18.10.2024
Tereza Škoulová
Učitel/učitelka
Asistent/ka pedagoga
Třídní učitelka na prvním stupni spádové základní školy, kam chodí moje děti, se pět let věnovala jedné třídě. Chodili do ní žáci s odlišným mateřským jazykem, z různého sociálního zázemí, z odlišných kultur. Z bezmála třiceti dětí za tu dobu vytvořila semknutý kolektiv, kde panuje vzájemná důvěra a porozumění. Protože si se svými žáky a žákyněmi vytvořila nadstandardní vztahy, zajímalo mě, v čem se její práce vymyká, co je jejím specifikem a odkud čerpala inspiraci.
Obrázek článku

Ilustrační foto | FOTO: Freepik.


Loni v září jste měla nové prvňáčky, na sklonku školního roku jste zmínila, že si na sebe zatím zvykáte. Dokážete popsat, co je v této fázi vztahu se třídou zásadní pro to, abyste nastavila fungující vztahy a bezpečné prostředí?

Vnímám, že děti vstupují do školy s očekáváním a strachem. Spousta dětí se bojí, mají strach z neznámého. Přicházejí jak se strachem, tak s nadšením a mně jde o to je pochopit, proniknout do jejich osobnosti. Každé dítě je originál a potřebuji čas, abych dokázala všechny odhadnout, přijít na to, co za nimi stojí, jaké mají příběhy. A potom najet jednak na individuální vlnu, jednak na tu společnou: v jakém složení se třída sešla, jak k ní přistoupit, aby nám všem bylo ve třídě dobře a aby se děti zbavily strachu, abych ho dokázala rozptýlit. Počínaje tím, že neví, jak jít na záchod, kde sehnat toaletní papír, že se bojí přihlásit se, že mají nějakou starost – zkrátka aby pochopily, že mi mohou říct všecko. Snažím se chovat tak, aby vycítily, že za mnou mohou přijít s čímkoli. Děti zároveň potřebují určitou dobu na oťukávání: co je pro mě přijatelné a co už není, musí si zvyknout na způsob mojí komunikace. Jsou zvyklé na rodiče, na paní učitelky ve školce a najednou je tady nová osoba – a ony ji také musí přijmout, navnímat. V páté třídě se stačí podívat a všichni už vědí (směje se).


Takový proces asi trvá dlouho...

Půlrok, rok to určitě zabere. S tím souvisí potřeba sdílení. Abychom s dětmi navázali vztah, hodně spolu mluvíme. Jsem s nimi ve třídě čtyři až šest hodin plus přestávky. V páté třídě jsme spolu až do půl druhé odpoledne, takže s nimi někdy trávím víc času než jejich vlastní rodiče.

 

Myslím, že děti Vás mají rády také proto, že s nimi sdílíte příběhy z vlastního života... 

Sdílení, obvykle v pondělí ráno, slouží k semknutí, abych k dětem snáze pronikla, naladila se na ně a ony mě lépe vnímaly. Nejde tolik o detaily, jestli trávily čas s mámou nebo s tátou, ale o to upevnit v nich dojem, že se na mě mohou obrátit; že mě zajímá, jak tráví svůj čas. Sem tam se jim také stručně svěřím, co se seběhlo během víkendu. V tom bylo skvělé období online vyučování, to bych zase zavedla (směje se). Doufejme, že už to nikdy nezažijeme, ale pro prohloubení vztahu to bylo fajn. Vzájemně jsme si mohli ukázat víc ze svého soukromí: děti mi ukazovaly svoje zvířata, svoje hračky, zapojovali se mladší sourozenci, moje děti, mámy... Líbilo se mi to semknutí, že jsme se viděli daleko intimněji. Vlastně jsme viděli doslova všechno (směje se).


Které kroky umožňují vytvořit vstřícné prostředí? 

Uvědomuji si, že mám dost posunutou hranici, kam děti mohou zajít. Osvědčilo se mi nechat děti říct skoro všechno. Přijmu to stejně jako od vlastních dětí, za upřímnost jsem ráda. Některé vyzývavější výroky otočím do legrace, nebo se nad nimi zamyslím, přeberu si je a vezmu si z nich nějaké ponaučení.

Osobně děti přijímám do své velké rodiny, ačkoli nevím, jestli je to dobře. Pro mě i pro ně. Na konci páté třídy jsem se bála, že pro mě bude loučení hodně obtížné, byla jsem se zeptat školního psychologa, jak to zvládnout...

 

Nakonec proběhla příjemná, dojemná rozlučka. Co dalšího mohou vyučující udělat pro to, aby se děti do školy těšily a nebály se vyjádřit vlastní názor? 

Kromě toho ve třídě děláme aktivity vedoucí k soudržnosti a ke spolupráci: chci spíš udržovat spolupracující než soutěžní prostředí. Už jen to, že na začátku roku společně nakreslíme plakát „jsme na jedné lodi“ a každý si tam nakreslí svou postavičku. Nebo jsme dělali kytici z rukou. Společně tvoříme, aby si děti uvědomily, že fungujeme dohromady. Když přijde dítě ze školy s myšlenkou „zase jsem nebyla královnou matematiky“, k bezpečnému, podnětnému prostředí to nepřispívá.


Hovoříte o posunuté hranici autority, ale hranice nastavit umíte. Mám na mysli situace, kdy se děti vůči sobě chovají nehezky...

To je pravda, jakmile se někdo někomu posmívá, okamžitě se vyhraním. Takové chování v žádném případě neprojde. Někdy to rozebíráme: jsi sice dobrý ve fotbale, ale pokud ti nepůjde něco jiného, nedovolím, aby se ti někdo smál. To na děti platí. Nabádala jsem je, aby mi řekly, co jim nejde – a nebály se zvednout ruku, když něčemu nerozumí. Klidně jim za to poděkuji! Je lepší se ozvat, než kdyby se všichni báli a pak to neuměli. A buď to probereme znovu společně, nebo individuálně. Vyučující taky potřebuje zpětnou vazbu. Aby to ve třídě fungovalo jako v bezpečné rodině: nebát se říct: „tohle mi nejde, tohle se mi nelíbí“, a cítit se i přesto přijatá. Když se dítě počůrá, neřeknu: „Ježiš, zase? Kolik ti je? Jak se ti to může stát v šesti letech?“ Místo toho zahlaholím: „Jé, tobě se vylilo pití, tak to dáme do pořádku.“ Zachránit dítě v této situaci, zastat se jej, mimo jiné znamená budovat si jeho důvěru. Upevňuje se tím vzájemný vztah.


Posmívání je jednostranná záležitost. Jak se Vám daří zvládat složitější konflikty ve třídě? 

Řešit konflikty mezi dětmi je těžké. Většinou se snažím o to, aby si to zkusily vyříkat mezi sebou: Co tobě vadilo? Na co jsi reagoval*reagovala? Někdy není možné se dobrat řešení, někdy není cesta. Nicméně nikdy se nestavím do pozice soudkyně. Nepřikláním se na žádnou stranu, neříkám udělal*udělala jsi chybu a teď se omluvíš. Spíš usiluji o to, aby se děti navzájem pochopily. Mluvíme spolu o tom, co se stalo. Nesnažím se dětem vnutit autoritativní řešení, spíš chci, aby řešení přišlo od nich.


Hovoříme-li o inkluzi, spousta lidí má pocit, že jde o něco revolučního, o složitou změnu, na kterou vyučující nemají čas. Vy jste principy inkluze přirozeně zařadila do výuky. Z čeho vycházíte?

Pro výchozí myšlenky se musím vrátit do let svých studií, kdy jsem narazila na knihu, která mě hluboce ovlivnila: Suzane Kovalik, Integrovaná tematická výuka. V té mě oslovila myšlenka, že mozek se může učit jen v momentě, kdy je uvolněný a necítí nebezpečí. Když jsou děti v bezpečném prostředí a beze strachu, mozek se necítí ohrožený a v tu chvíli může přijímat nové myšlenky a učit se. Tehdy mohu dítě rozvíjet, nesebrat mu chuť se učit a objevovat, podpořit jej, dodat mu sílu a důvěru v sebe sama. Druhým inspiračním zdrojem byly semináře s profesorem Milanem Hejným. Učil didaktiku matematiky a když jsem studovala, teprve formuloval svou metodu, dával jí rámec. Nicméně jsem prošla jeho rukama. Mluvil nejen o matematice, ale především o vztahu k dětem: pan profesor děti hluboce miluje. Vyprávěl o svém lidském přístupu k nim tak úchvatně, že dal mému učení jasný směr.


Tip na závěr: 

Ve druhém díle tohoto miniseriálu se dozvíte více o zkušenosti třídní učitelky se zařazováním vzdělávacích aktivit, které přesahují rámec povinné výuky. Zjistíte také, jakým způsobem se jí daří motivovat žáky a jak přistupuje k výuce tak, aby se děti zbavily strachu a měly chuť se učit.


Redakce webu Zapojmevšechny.cz zná totožnost učitelky, jejíž zkušenosti článek popisuje. Její jméno neuvádíme kvůli zachování anonymity.

Mohlo by Vás zajímat

PODCAST 66: Od překonání závislosti k podpoře druhých: Jak koučka pomáhá najít nový směr – 1. díl

V prvním dílu podcastu Terezy Škoulové sdílí koučka Jana Maksymová svůj osobní příběh cesty od závislosti ke zdraví. Posluchači se také dozvědí, jak mohou koučink a konzultace s terapeutickým přesahem pomoci lidem ohroženým závislostí při hledání nové životní cesty. Jana se ve své práci opírá i o přístupy Gabora Matého, které zdůrazňují vliv raného traumatu na vznik závislostí. Díky vlastním zkušenostem přináší jedinečný pohled na překonávání překážek a nalezení rovnováhy v životě.

PODCAST 64: Kdy mobil dětem prospívá a kdy škodí? Jak zvládat digitální svět bez konfliktů

Digitální technologie jsou dnes neodmyslitelnou součástí každodenního života. Děti přirozeně napodobují dospělé, kteří tráví čas prací na počítačích a mobilních zařízeních, a chtějí je samy vyzkoušet. Psycholožka Radka Kůřilová v podcastu vysvětluje, jak mohou rodiče i vyučující s dětmi vhodně komunikovat o využívání digitálních technologií, aby se předešlo jejich nadužívání, a co dělat, pokud si všimnou, že technologie používají příliš často nebo nezdravým způsobem.

PODCAST 63: Krizové situace ve třídě? Učitelé nemusí být psychologové, aby dokázali efektivně pomoci – 2. díl

V druhém díle podcastu Terezy Škoulové s koučkou Zuzanou Smithovou, která se specializuje na efektivní komunikaci mezi rodiči a dospívajícími, pokračuje diskuze o krizové intervenci ve školním prostředí. Tento díl se zaměřuje na praktické tipy a příklady z praxe, které mohou pomoci nejen předcházet stresu a krizovým situacím u žáků, ale také je účinněji zvládat. Důraz je kladen na reakce dětí v krizi – útěk, útok nebo zamrznutí – a na to, jak mohou vyučující citlivě reagovat, aby podpořili emocionální pohodu žáků a zároveň plnili svou ohlašovací povinnost v případě ohrožení dítěte.