Sociální šikana spolužáka na víceletém gymnáziu

Sociální šikana zahrnuje vylučování jedince ze společných aktivit. | Obrázek vytvořen pomocí AI generátoru DALL-E od OpenAI.

Martinův příběh: Přechod z role oblíbeného žáka ke zkušenosti sociálního vyčlenění 

Martin byl vždycky normální kluk, který měl hodně kamarádů a podporující rodinu. I přes specifické poruchy učení, které mu byly potvrzeny až během studia na gymnáziu, prospíval na pražské základní škole jako premiant. Dokonce s učením pomáhal ostatním spolužákům a těšil se jejich oblibě. Kromě tělesné výchovy, ve které moc nevynikal, mu všechno šlo výborně. Škola ho bavila, měl tam kamarády i kamarádky a byl, jak sám říká, ve středu dění.  

V Martinově třídě fungovaly na základní škole skupinky, které se spolu bavily a ve kterých si žáci a žákyně vzájemně pomáhali a cítili se dobře. Stmelování tehdy probíhalo na školních výletech nebo školách v přírodě a dělo se spíše automaticky bez větší intervence pedagoga.

Martin si ale všiml, že chování některých spolužáků nebylo vždy v pořádku. Například když ze svého kolektivu vyloučili muslimského chlapce, který neuměl dobře česky, anebo chlapce z Moravy, připadalo to Martinovi zvláštní. Jak je možné, že určitá skupinka rozhodne o tom, s kým se budou ostatní bavit? A proč je všichni následují a vůbec se nad tím nezamyslí? Martin už tehdy pochopil, že je takové chování nežádoucí, a snažil se vyčleněné spolužáky do kolektivu zapojit, což se mu i dařilo. Tenkrát by ho ani nenapadlo, že se jednou sám ocitne v podobné situaci.

Na druhý stupeň základního vzdělávání nastoupil Martin do prvního ročníku na jedno z pražských osmiletých gymnázií, které za účelem stmelování kolektivu pořádá pro nové žáky adaptační kurzy. Martin se tam cítil dobře a vypadalo to na slibný začátek dalšího vzdělávacího období. Navíc považoval za velký úspěch, že se na tuto školu dostal. Po návratu z adaptačního kurzu se ocitly dvě Martinovy spolužačky stranou a několik spolužáků se jim o přestávkách posmívalo. Díky tomu, že našly zastání u některých spolužaček, posměch skončil a zmínění kluci si jich přestali všímat. Svou pozornost následně obrátili právě na Martina.

Martin upřesňuje: „Bylo tam šest kluků, kteří šikanovali, dva nestranní spolužáci a já. Možná to byla smůla, že nás kluků bylo tak málo. Kvůli tomu se mezi těmi nestrannými nenašel nikdo, kdo by měl vůli se mě zastat.“

Ve třídě také nebyl žádný spolužák nebo spolužačka z jeho základní školy. Neměl tedy žádnou podporu a zastání a stal se tak pro spolužáky snadným terčem posměchu a ponižování.

Infobox

Nové třídní kolektivy a rizika, která se nevyplácí přehlížet 

V novém třídním kolektivu na střední škole si postupně každé dítě hledá své místo. Začínají se vytvářet skupiny spolužáků a spolužaček, například těch, kteří se znají ze základní školy nebo z místa bydliště. Aby třídní učitel účinně předcházel možnému vyčleňování některých dětí z kolektivu, je důležité hned od začátku pracovat s nastavením společných pravidel chování. Společná pravidla by měla zahrnovat hodnoty jako otevřenost a toleranci: každé dítě by mělo rozumět, že ačkoliv si s některými spolužáky může rozumět lépe a trávit s nimi více času, vždy by se mělo slušně chovat i ke všem ostatním spolužákům a spolužačkám ve třídě, nevyhýbat se rozhovoru s nimi, nabídnout jim pomoc anebo jim pomoci, pokud jej o to požádají, aktivně s nimi spolupracovat při společné činnosti, pozdravit je anebo se s nimi rozloučit.

Pokud třídní učitelé a učitelky nastavují s žáky podobná pravidla, mělo by být samozřejmostí, že stejná pravidla panují i v rámci pedagogického týmu ve škole – to znamená, že všichni vyučující spolu komunikují, předávají si informace, vyhoví prosbě kolegy či kolegyně, pozdraví se, a neřeší záležitosti jiného kolegy či kolegyně s žáky nebo před žáky.

Žáci a žákyně si zcela jistě záhy všimnou, jaké ve škole panuje skutečné klima, a pokud registrují, že určitá část vyučujících nevychází z kabinetu a téměř nekomunikuje s ostatními kolegy a kolegyněmi, těžko jim pak tito vyučující mohou být příkladem v toleranci a otevřené a přátelské komunikaci.

S tím, jak si žáci a žákyně v novém kolektivu hledají své místo, svou pozici a roli, a chtějí docílit respektu a zájmu spolužáků a spolužaček, mohou někdy volit nesprávné způsoby jednání. Mohou na sebe například strhávat pozornost tím, že si dělají legraci na úkor ostatních.

Je na místě, aby třídní učitelé a učitelky nabídli dětem společné aktivity, kde budou mít možnost představit se spolužákům a v rámci kterých každé dítě bude mít možnost zažít úspěch či ukázat spolužákům, v čem je šikovné. Tímto způsobem mají možnost nastavovat společný hodnotový rámec ve třídě. Pokud nevytvoří prostor, kde může každé dítě projevit své silné stránky a představit je ostatním, pokud si s dětmi neujasní očekávaná pravidla, může se velmi rychle stát, že některé děti si budou budovat vlastní pozice ve třídě na úkor ostatních spolužáků a spolužaček.

Co se týče školních tříd na víceletých gymnáziích, vyplatí se zejména pracovat s hodnotovým rámcem. Je na místě zařadit do vyučovacích hodin aktivity, které se týkají práce s hodnotami a jejich významem. Nezřídka se totiž může stát, že specifický kolektiv gymnaziálních tříd, který nekopíruje běžnou populaci dané věkové skupiny, je nadměrně orientovaný na výkon, a ti spolužáci a spolužačky, kteří nedosahují vynikajících parametrů v té či oné oblasti (ať už jde o prospěch či volnočasové aktivity), se stávají terčem posměchu. Podobně se mohou stát terčem posměchu ti spolužáci a spolužačky, kteří pocházejí ze sociálně slabších rodin, kteří například nemají podmínky k tomu, aby cestovali, pěstovali nákladnější volnočasové aktivity či si pořizovali značkové zboží (z tohoto popsaného hodnotového rámce nejsou často žáky vyjímáni ani samotní vyučující).  

Šikana a prevence šikany ve školní třídě

Šikana ve školním prostředí je nechtěné agresivní chování mezi dětmi školního věku, které zahrnuje reálnou nebo vnímanou nerovnováhu síly. Toto chování se opakuje nebo má potenciál se opakovat v čase. Šikana může zahrnovat verbální útoky, jako je posmívání nebo urážení, sociální šikanu, která poškozuje pověst nebo vztahy oběti, a fyzickou šikanu, jako je například bití. [1] Naopak obyčejné škádlení nebo jednorázový konflikt, i když mohou být nepříjemné, obvykle nezahrnují tuto výše popisovanou nerovnováhu síly a nejsou systematické. Nicméně, neřešený konflikt může vytvořit podmínky, které šikanu podněcují nebo ji umožňují, zejména pokud vede k opakovanému negativnímu chování nebo k vytvoření negativních vzorců mezi žáky a žákyněmi.

Existuje několik způsobů, jak předcházet šikaně v rámci třídy a vytvořit prostředí, které je pro všechny žáky příjemné a bezpečné. Vyučující by měli ve třídě podporovat otevřenou komunikaci, aby každý věděl, že zde může sdělovat své obavy a problémy a bude vyslyšen. Takto lze například působit v rámci třídnických hodin, v rámci kterých mohou probíhat různé stmelovací aktivity. [2]

Proti šikaně nelze bojovat z pozice oběti, ale je nutné řešit ji na úrovni kolektivu. Dá se jí také předejít lepším propojením členů skupiny, rozvíjením vzájemné empatie. Vhodným nástrojem může být nastavené zrcadlo, kdy si žáci a žákyně vyzkouší, jaké to je být obětí šikany ze strany ostatních. (Tento přístup může pomoci agresorům lépe pochopit dopady jejich chování. Nicméně je důležité, aby tato aktivita byla prováděna opatrně a pod dohledem zkušeného vyučujícího nebo školního psychologa či psycholožky, aby se zajistilo, že toto hraní rolí nepřinese žákům a žákyním další stres nebo trauma. Při správném provedení a v bezpečném prostředí může být tato metoda prospěšná). Oběť je pak dobré vést k větší nezávislosti a sebevědomí a agresora k empatii a poznání svých vlastních hodnot.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky vydalo Metodický pokyn k řešení šikany ve školách [3], podle kterého musí všechna školská zařízení postupovat. Pokud se škola tímto pokynem neřídí a postup v řešení šikany je nedostatečný, je možné jednat v této záležitosti se zřizovatelem školy nebo podat stížnost na školu České školní inspekci.

Je důležité, aby škola měla jasně definovaný postup pro řešení šikany a aby vedení školy aktivně pracovalo na vytváření bezpečného a inkluzivního prostředí pro všechny žáky a žákyně. To zahrnuje výchovu ke zdravým vzorcům chování, rozpoznávání a řešení případů šikany a poskytování podpory jak obětem šikany, tak pachatelům, kteří mohou potřebovat pomoc při změně svého chování.

„Nejúčinnějším způsobem, jak ochránit děti před šikanou, je vytvoření školního programu proti šikanování. Ten si tvoří každá škola sama a zahrnuje v sobě metody řešení a další opatření zaměřená přímo na nápravu šikanování. Předpokladem jeho fungování je dobrá všeobecná prevence rizikového chování ve škole. Ředitel školy se musí orientovat v metodice, organizaci a právní problematice šikanování, dále by měla mít škola vyškoleného alespoň jednoho odborníka pro koordinaci a následně i pro řešení šikany (zpravidla školní metodik prevence).“ [3], [4]

Pokud vedení školy usoudí, že k řešení šikany nemá dostatečné prostředky nebo odbornou kapacitu, může se obrátit na externí odborné organizace anebo na školní poradenská zařízení, například na pedagogicko-psychologickou poradnu.

Martinova samota: Jak mlčení zhoršilo situaci šikany na výběrové škole

Postupem času se k několika chlapcům, kteří začali šikanovat Martina slovně, připojili i další spolužáci a spolužačky, kteří se bavili na jeho účet. Martin se cítil úplně izolovaný. Navíc bylo jasné, že učitelé nezakročují proti chování spolužáků. Martin si později uvědomil, že měl o situaci mluvit dříve. Neřekl to doma, ani neuvědomil učitele, a tak šikana ze strany spolužáků pokračovala další dva roky.

Martin se nechtěl svěřit s nepříjemnou situací svým rodičům, jelikož věděl, že jsou hrdí na jeho přijetí na prestižní školu. Přestože měl na začátku studia dobré výsledky, obával se, že by rodiče znepokojoval problémem, který by mohl brzy skončit.

Martin upřesňuje: „Doufal jsem, že se něco změní a že budu ten problém schopný sám, či za pomoci spolužáků vyřešit. Říkal jsem si, že si snad ti nestranní jednou uvědomí, že to, co se mi v té škole děje, není v pořádku, a že se mě zastanou. Nikdo to ale neudělal. Chovali se ke mně všichni tak, jako bych byl pro ně cizí. Ptal jsem se sám sebe, jestli to opravdu nikdo nevidí, jestli jsou tak slepí, nebo jestli jsem jim tak lhostejný. Mezi sebou byli schopni projevit nějakou míru citu, mě ignorovali. Stále jsem tomu ale nevěřil a doufal, že se najde alespoň někdo, kdo si uvědomí, jak na tom jsem, a vyjádří mi podporu, nebo si se mnou jen promluví. To se do konce studia nestalo.“

Myslel si také, že jako žák střední školy by měl být schopen řešit své problémy sám. Nyní však má jiný názor a v případě možnosti by se raději svěřil rodičům a řešil situaci i se školou. Dalším důvodem, proč o situaci mlčel, byla absence podobných problémů na základní škole, což ho vedlo k podcenění problému. Když se člověku dlouhodobě daří, může být těžké připustit si, že se situace zhoršila, a nechtěl o tom mluvit v okolí, které ho považovalo za úspěšného.

Infobox

Umět požádat o pomoc – dovednost, kterou je potřeba se učit

Proč je důležité umět si říct o pomoc a svěřit se?

1. Emocionální opora a zmírnění stresu: Děti, které se svěří a požádají o pomoc, mohou získat potřebnou emocionální podporu. Sdílení problémů s někým může výrazně snížit stres a úzkost a zvýšit pocit psychického zdraví a pohody.   

2. Řešení problémů: Mluvením o problémech s důvěryhodným člověkem mohou žáci najít řešení svých potíží.

3. Prevence vážnějších problémů: Včasná pomoc může zabránit zhoršení situace, zejména v případech šikany nebo psychických problémů.   

4. Rozvoj sociálních dovedností: Umění požádat o pomoc a svěřit se je důležitou sociální dovedností, která může být prospěšná v celém životě.

Proč děti nechtějí požádat o pomoc?

1. Strach z posměchu nebo odmítnutí: Mohou se obávat, že se jim ostatní vysmějí nebo neporozumí jejich situaci. Pokud měl někdo v minulosti zkušenost, že když požádal o pomoc, byl odmítnut nebo mu to bylo vyčítáno, může se v budoucnu bát požádat o pomoc znovu.   

2. Obavy z následků: Někteří se bojí, že když se svěří, situace se může zhoršit, například pokud jde o šikanu.

3. Nedostatek důvěry: Může být těžké najít dospělého, kterému by důvěřovaly a cítily se u něj v bezpečí.

4. Pocit hanby nebo viny: Někdy mohou cítit, že problémy jsou jejich vina, nebo se stydí za to, že potřebují pomoc. Hodně dětí si myslí, že jakmile se někomu svěří, budou je ostatní považovat za slabochy nebo se stanou na někom závislé, anebo že ztratí kontrolu nad situací. I v naší kultuře existuje představa o silném a nezávislém jedinci, který si dokáže poradit sám se všemi problémy. Děti, které nesplňují tyto normy, mohou cítit stud.  

5. Nedostatečně rozvinuté sociální a komunikační dovednosti: Děti z rodinného prostředí, kde není běžné o věcech otevřeně hovořit nebo žádat o pomoc, mohou mít obtíže s vyhledáváním pomoci mimo rodinu. V takovém případě je důležité, aby učitelé a školní poradci dokázali pomoci těmto dětem rozvinout dovednosti a sebevědomí potřebné k tomu, aby se dokázaly obrátit na druhé s prosbou o pomoc (to může zahrnovat aktivity, které podporují budování sebedůvěry dětí, aktivity, které pomáhají rozvíjet komunikační dovednosti, sebereflexi, sociální a emoční dovednosti).

6. Nedostatek povědomí o dostupné pomoci: Některé děti si možná nejsou vědomy, že existují zdroje pomoci a podpory. Ty, které jsou sociálně izolované nebo mají omezený sociální okruh, mohou mít pocit, že nemají, na koho se obrátit, což může vést k pocitům studu nebo izolace.

Zde jsou některé kroky, které mohou dětem pomoci překonat obavy a najít vhodnou osobu, u které požádají o pomoc:

1. Poznání vlastních potřeb: Dítě by mělo nejprve identifikovat, proč a v jaké oblasti potřebuje pomoc. Může se  jednat o problémy s výukou, emocionální problémy, problémy s vrstevníky nebo něco jiného.   

2. Přijetí potřeby pomoci: Důležité je pochopit, že žádat o pomoc není znakem slabosti, ale síly a zodpovědnosti k sobě samému.

3. Malé kroky: Dítě může začít třeba sdílením menšího problému s někým důvěryhodným.    

4. Důvěra a bezpečí: Dítě by mělo vyhledat někoho, komu důvěřuje a kdo je schopen poskytnout podporu, ať už jsou to učitelé, školní poradci, rodiče, starší sourozenci, nebo dobrý kamarád anebo kamarádka.

5. Zkušenosti a schopnosti: Je dobré hledat osobu, která má zkušenosti nebo schopnosti potřebné k řešení konkrétního problému. Například pro školní problémy by to mohl být některý z učitelů nebo učitelek, pro emocionální problémy školní psycholog či psycholožka nebo poradce či poradkyně.

6. Pozitivní postoj: Vyhledávejte někoho, kdo je známý svým pozitivním a podporujícím přístupem.

7. Soukromí a diskrétnost: Je důležité, aby se dítě cítilo v bezpečí, že jeho problémy zůstanou soukromé, pokud si to přeje.

8. Dostupnost: Osoba by měla být dostupná a ochotná naslouchat a pomáhat. Dítě by si mělo také být vědomo, že je v pořádku, pokud první osoba, u které požádá o pomoc, není schopna pomoci tak, jak potřebuje. V takovém případě je důležité nevzdávat se a hledat dalšího člověka. Klíčem je udržet otevřenou komunikaci a být odvážný v hledání podpory.    

Martinova izolace: Zhoršující se šikana a výzvy specifických poruch učení na gymnáziu

Tím, že se Martin nikomu se svou situací nesvěřil, šikana dál pokračovala – jeho spolužáci viděli, že jim nic nehrozí. Projevovalo se to například v hodinách tělesné výchovy, ve které Martin tolik nevynikal, takže se mu neustále posmívali. Postupně ho začali napadat kvůli jeho studijním výsledkům.

„Neustále si ze mě dělali legraci, a to z jakéhokoli důvodu – kvůli tomu, že jsem se snažil být chytrý, ale oni mě považovali za hlupáka, posmívali se mé finanční situaci, mým věcem, vzhledu, neobratnosti a neschopnosti komunikovat s dívkami ve třídě. Během každé přestávky, na školních výletech nebo při tělocviku jsem neměl ani chvilku klidu,“ líčí Martin své zkušenosti.

Martin byl žákem se specifickými poruchami učení (dyslexie, dysortografie a dysgrafie), na základní škole ale nikdy neprošel diagnostikou – prospěch měl v té době dobrý. Na gymnáziu, vzhledem k množství a složitosti učiva, se ale začaly objevovat obtíže z důvodu pomalého pracovního tempa. Z českého jazyka měl ve vyšších ročnících trojky, obtíže měl zejména ve slohových pracích, dělal chyby v pravopisu. Měl také obtíže s výslovností některých slov v angličtině, při zápise prohazoval a vynechával písmena ve slovech. Martin prošel v prvním ročníku gymnázia diagnostikou v pedagogicko-psychologické poradně a následně dostával ve škole více času na vypracování zadaných úkolů. Učební obtíže, které Martin zažíval, se staly dalším důvodem, proč se mu šikanující spolužáci posmívali.

Infobox

Ve třídě je nově diagnostikovaný žák či nově diagnostikovaná žákyně s poruchami učení – rizika, která se nevyplácí přehlížet:  

1. Informace o speciálních vzdělávacích potřebách žáka anebo žákyně  

- Informace o speciálních vzdělávacích potřebách žáka nebo žákyně jsou vždy důvěrné. Třídní učitelé anebo učitelky by měli s těmito informacemi zacházet s velkou důvěrností a sdílet je pouze s těmi, kteří je potřebují znát pro účely vzdělávání a podpory žáka anebo žákyně (v souladu s platnou legislativou týkající se ochrany osobních údajů).

2. Informování spolužáků a spolužaček    

- Jakékoli sdílení informací se spolužáky a spolužačkami by mělo být provedeno s respektem k soukromí žáka anebo žákyně a pouze za jejich souhlasu. Důraz by měl být kladen na to, jak spolužáci a spolužačky mohou podporovat a být citliví k různorodosti ve třídě.

- Pokud je to vhodné a schváleno žákem anebo žákyní a jeho rodinou, může být informování spolužáků a spolužaček provedeno ze vzdělávacího hlediska, například prostřednictvím diskuzí o rozmanitosti a inkluzi, aniž by byly zmiňovány konkrétní detaily o situaci žáka či žákyně.

- Žák či žákyně může případně samostatně spolužáky a spolužačky informovat o svých speciálních vzdělávacích potřebách, pokud se tak rozhodne.

3. Ošetření klimatu ve třídě

- Vytvořte ve třídě kulturu vzájemného respektu a přijetí rozdílů. Diskuze o různorodosti a toleranci mohou být užitečné.           

- Aktivně pracujte na prevenci šikany a ostrakizace. Vyučující by měl být ostražitý a zasáhnout, pokud dojde k šikaně nebo vyloučení.

- Podporujte spolužáky a spolužačky, aby byli empatičtí a podpůrní. Může být užitečné vytvořit systém peer podpory. 

- Udržujte otevřenou komunikaci se žákem či žákyní i jejich rodinou a pravidelně diskutujte o jejich potřebách a pohodě.

- Vyučující by měl získat vhodné školení a poradenství ohledně práce s žáky či žákyněmi se specifickými poruchami učení.
   

Martinova školní osamělost: Šikana bez podpory v neangažovaném školním prostředí

Ostatní spolužáci a spolužačky si s učením vzájemně pomáhali, radili si při testech nebo společně vypracovávali domácí úkoly. Protože byl ale Martin sám, nikdo mu neporadil, nikdo mu nenabídl pomoc a on musel spoléhat pouze sám na sebe. Občas se také stalo, že mu při hodině někdo ze spolužáků či spolužaček záměrně špatně napověděl, což mělo negativní dopad na to, jak jej vnímali a hodnotili někteří učitelé coby žáka.  

Kromě toho se mu začali spolužáci posmívat kvůli vzhledu, kvůli levnějšímu mobilnímu telefonu, kvůli spolužačkám, které se bál oslovit a přešli postupně k nadávkám a vulgarismům. Dokonce mu podtrhávali židli, když si chtěl sednout, nebo mu do batohu dali nějakou smradlavou věc a říkali, že nedbá na osobní hygienu.

Zdánlivé řešení se naskytlo, když byl všem žákům a žákyním rozdán písemný dotazník mapující vztahy ve třídním kolektivu. Martin měl sice problém svěřit se se svou situací, ale jeho spolužačky do dotazníku napsaly, že chování spolužáků vůči Martinovi není správné a jeho situace by se měla řešit. Výsledky šetření následně probírala třídní učitelka individuálně s Martinem. Na výsledky dotazníku pak zřejmě upozornila vedení školy právě ona, vzhledem k tomu, že měla podezření na šikanu ve třídě a měla zájem situaci vyřešit.

S Martinem ale nikdo z vedení školy nebo školního poradenského pracoviště individuálně nemluvil. Později přímo do třídy přišla poradkyně ze školního poradenského pracoviště. Došlo ke společné debatě, kdy žákům bylo důrazně vysvětlováno, že podobné chování je neakceptovatelné a nemělo by k němu docházet. Poradkyně se nakonec Martina před celou třídou zeptala, proč si myslí, že mu spolužáci ubližují. Ten jí odpověděl, že neví, proč mu ubližují. Ačkoliv chápal, že spolužáci na sebe chtějí upozorňovat, získat si publikum, nechtěl to před spolužáky na rovinu říct. Poradkyně mu následně přede všemi žáky odpověděla, že musí existovat důvod, proč se do něj spolužáci „naváží“, že není možné, aby se takto chovali bezdůvodně. V tento moment Martin natrvalo ztratil důvěru ke školním autoritám.

Infobox

Sociální šikana

Sociální šikana je forma agrese, která zahrnuje poškozování něčí pověsti nebo vztahů. Tato forma šikany může zahrnovat úmyslné izolování a vyčleňování někoho mimo kolektiv nebo sociální skupinu, ignorování, šíření fám a klepů, manipulativní chování a cílené vylučování ze společných aktivit, zesměšňování na veřejnosti a další chování vedoucí k sociální izolaci oběti. V prostředí školy se může jednat o situaci, kdy spolužáci a spolužačky dlouhodobě ignorují žáka či žákyni a vyčleňují ho nebo ji z kolektivu. [1]

Důsledky neodborného řešení šikany: Martinův příběh rostoucí izolace a nejistoty

Když při řešení šikanování pedagogové zpochybňují chování oběti šikany tím, že ji konfrontují s agresory a pokládají jí otázky naznačující její vlastní vinu, de facto tím legitimizují chování šikanujících. Tento postup představuje viktimizaci oběti, podobnou situaci, kdy je oběť sexuálního násilí obviňována, že si za útok může sama kvůli své přítomnosti na určitém místě nebo způsobu oblékání.

Po zmíněné konfrontaci agresoři asi tři týdny očekávali, zda ze strany školního vedení dojde k nějakému opatření nebo zda budou kontaktováni jejich rodiče. Nicméně, když škola nezakročila a nepodnikla žádné další kroky, začala se šikana vůči Martinovi zhoršovat a stávala se intenzivnější.

Když školní vedení nadále neřešilo situaci, Martin se rozhodl o problému promluvit se svými rodiči, kteří následně kontaktovali jeho třídní učitelku. V reakci na pokračující šikanu a pasivitu ze strany vedení školy se Martinovi rodiče rozhodli osobně promluvit s jeho spolužáky přímo ve škole před začátkem vyučování. Náhodou se této diskuse zúčastnila i ředitelka školy, která se zavázala začít situaci řešit, přiznávajíc, že si nebyla vědoma vážnosti problému. Agresoři byli pouze ústně napomenuti, ale nečelili žádným reálným důsledkům za své jednání. Na konci druhého ročníku je třídní učitelka svolala do svého kabinetu a varovala je, že pokud si nezlepší chování, budou přijata opatření k posílení disciplíny. Přesto však opět nedošlo k žádným konkrétním opatřením.

Martin sdílel své problémy výhradně s rodiči doma. Jeho rodiče začali uvažovat o tom, že by se mohl vrátit na svou původní základní školu nebo přestoupit na jiné gymnázium. Nicméně Martin měl obavy. Kvůli negativním zkušenostem ztratil sebedůvěru, obával se, že nebude schopen zvládnout přijímací anebo rozdílové zkoušky do nové školy nebo že se opět nezačlení do nového kolektivu.

Martinova tichá bitva: Od izolace a sociální šikany ke školnímu mlčení a ztrátě podpory

Na počátku třetího ročníku se Martin setkal s tím, že ho ve třídě nikdo nešikanoval ani mu nedával špatné rady, ale zároveň si ho nikdo nevšímal. Spolužáci a spolužačky ho zcela odsunuli mimo kolektiv a přestali s ním komunikovat, ani ho nezdravili ráno ve třídě. Tato situace vedla k tomu, že Martin o sobě začal pochybovat a stáhl se i během vyučování. Přestal se hlásit, i když věděl odpovědi na otázky, protože se obával, že se ztrapní. Postupné vyčlenění z kolektivu tak negativně ovlivnilo jeho školní výsledky. Někteří z Martinových spolužáků byli ochotni s ním komunikovat a sdílet s ním informace, ale pouze prostřednictvím e-mailu; ve škole se s ním však nechtěli veřejně stýkat.

Vypadalo to, že jak pro ty, kteří ho šikanovali, tak pro ostatní spolužáky a spolužačky, kteří šikanu pasivně pozorovali, se tato situace stala přijatelnou. Spolužáci začali nakonec Martinovi přisuzovat charakteristiku introvertního spolužáka, a to i před ostatními učiteli, popisujíce ho jako někoho, kdo se nechce účastnit školních akcí a nemá zájem o komunikaci s ostatními.

V tomto období se Martin ocitl v situaci sociální izolace a ztráty sebevědomí. Nepodařilo se mu najít kamarády ani ve školních kroužcích, ani mimo školu. Měl pocit, že není schopen zaujmout nebo oslovit ostatní, a jak sám říká, přestal cítit radost ze života. Tento stav u něj přetrvával až do konce střední školy, tedy dalších pět let.

Martinova zkušenost se sociální šikanou ve škole negativně ovlivnila atmosféru v jeho rodině. K tomu všemu v té době vážně onemocněla Martinova matka, která později zemřela. Po návratu do školy po pohřbu své matky Martin doufal, že se ho někdo ze spolužáků anebo spolužaček zeptá, jak se cítí a zda nepotřebuje pomoc. Situace ve třídě ale zůstala neměnná. Nikdo mu nevyjádřil soustrast, nikdo se nezeptal, jak se mu daří. Kromě třídní učitelky ho neoslovil ani nikdo další z učitelů.

Třídní učitelka sice s předstihem informovala spolužáky a spolužačky Martina o jeho situaci a požádala je, aby byli k němu ohleduplní, ale tento apel neměl v podstatě žádný dopad. Ostatní učitelé o situaci Martina nic nevěděli, protože třídní učitelka očekávala, že vedení školy podnikne první krok, což se však nestalo. Vzhledem k ne příliš přátelské a kolegiální atmosféře ve škole pak třídní učitelka už nepodnikla další kroky směrem k vedení školy nebo ostatním učitelům, aby je informovala o situaci Martina.

Martin se snažil navázat kontakt s chlapcem z jiné třídy ve stejném ročníku, který měl s ním společné zájmy, ale i tento pokus nebyl úspěšný. Tento spolužák se Martinovi také začal vyhýbat, pravděpodobně kvůli obavám z posměchu ze strany Martinových třídních spolužáků. V posledním ročníku školy se Martin obrátil na spolužačku s prosbou o pomoc s chemií, protože měl s tímto předmětem problémy. Spolužačka mu pomohla a vysvětlila mu učivo, ale když se Martin pokusil s ní sdílet své osobní problémy, přestala s ním komunikovat.

Po ukončení čtvrtého ročníku natrvalo odešla ze školy i Martinova třídní učitelka a nový třídní učitel měl zjevně obtíže udržet si přiměřené hranice ve vztahu k žákům a žákyním – navštěvoval společně s žáky klub, kde konzumovali alkohol. Žáci a žákyně mu také sdělili, že jejich spolužák Martin je nekomunikativní introvert, který se straní školních akcí. S takovou interpretací se třídní učitel spokojil, více se o Martinovy obtíže ve školním kolektivu nezajímal a s Martinem nikdy individuálně nemluvil.  

Vyučující ve škole bohužel nebyli informováni o rodinné situaci Martina a o událostech, kterými si prošel. Klasifikovali jej tedy u maturitní zkoušky poměrně přísně, a nijak nezohledňovali například i to, že jeho prospěch se v některých předmětech výrazně zhoršil až v posledních ročnících. Z jednoho maturitního předmětu Martinovi vycházela výsledná známka mezi 4–5 a komise se nakonec rozhodla klasifikovat nedostatečně i přesto, že po celou dobu studia měl Martin z tohoto předmětu dobré známky. Do dění se tehdy vložil Martinův tatínek, ale bez úspěchu, a Martin nakonec složil maturitní zkoušku až na druhý pokus.

Pohled třídní učitelky na Martinův boj: Reflexe nečinnosti a propásnutých příležitostí ve školním prostředí

Martinova bývalá třídní učitelka, která mu byla hlavní oporou v obtížném období jeho života, se vyjádřila k jeho situaci. Považovala ho za velmi inteligentního, talentovaného a citlivého mladého člověka a snažila se mu pomáhat. Stejně jako Martin si i ona byla vědoma nedostatečné podpory ze strany školního vedení a školních poradců. Podle ní spočíval problém v chybějící komunikaci mezi vedením školy, školním psychologem, výchovnou poradkyní, zapojenými vyučujícími a rodinou. Kdyby byla hned na začátku zavedena efektivní komunikace mezi všemi těmito stranami, mohla být narůstající šikana zastavena dříve a mohlo se tak předejít situaci, která se pro Martina stala neúnosnou. „Kdyby tato komunikace probíhala otevřeně, mohli jsme Martinovi pomoci, nemusel se celé roky cítit tak osaměle a ohroženě,“ dodává třídní učitelka.

Z komentářů třídní učitelky lze usuzovat, že v případě gymnázia byla hlavní příčinou problémů omezená empatie a chybějící profesionální přístup ze strany vedení školy.

Dále třídní učitelka upozorňuje na problém v organizaci, kde převažují mladí učitelé a učitelky s omezenými zkušenostmi v řízení třídních kolektivů a kde se nedostatečně rozvíjejí jejich sociální dovednosti. Někteří vyučující mají navíc mezery ve svých odborných znalostech a nevěnují se jejich zlepšování. Zdůrazňuje, že ve škole byla zanedbávána výchova žáků a že se o chování žáků mohla starat pouze bývalá zástupkyně ředitelky školy.

Školní kultura zahrnovala i situace, kdy vyučující spolu se žáky a žákyněmi běžně hovořili negativně o svých učitelských kolezích a kolegyních. Vyučující by měli být pro své žáky a žákyně vzorem nejen ve vzdělávací, ale i v etické rovině, a osobní vztahy mezi nimi a žactvem nejsou vhodné.

S ohledem na tehdejší atmosféru v učitelském sboru, který byl rozdělen do izolovaných skupin a nedocházelo mezi nimi k podpoře, nebylo pravděpodobné, že by vyučující byli pro žáky pozitivními příklady.

Třídní učitelka popisuje příhodu, která poukazuje na nedostatek kolegiálního ducha a spolupráce jak mezi pedagogy, tak ve vedení školy: V prvním roce uspořádala pro děti výlety a naplánovala v rámci nich určité aktivity, ale děti se nakonec na poslední chvíli rozhodly aktivit se nezúčastnit, přestože byly o tom předem informovány. V tomto rozhodnutí děti dokonce podpořila jedna z jejích kolegyň učitelek, kterou vedení školy následně za to nijak nekritizovalo. Další výlety se pak nesly ve znamení toho, že většina dětí už zůstávala na pokojích pod dohledem ostatních učitelů, zatímco ona sama podnikala aktivity jen s malou skupinou dětí. Když se později obrátila na rodiče dětí, které odmítaly spolupracovat, o pomoc, někteří z nich se odmítli situací zabývat a vyjádřili pochopení pro postoj dětí. Ostatní rodiče se k situaci nevyjádřili. Učitelka zmínila také, že ve třídě byla skupina slušných, ale tichých dětí, které tvořily většinu, ale neangažovaly se. Po jejím odchodu ze školy jí některé z těchto dětí psaly.

Třídní učitelka se, i přes své nejlepší úsilí, nakonec rozhodla opustit školu. Nebyla spokojená se spoluprací s kolegy a kolegyněmi, mezi nimiž panovaly napjaté vztahy, které nebyly ani přátelské, ani profesionální. Z toho vyplývá, že problémy, na které narazil Martin, nebyly jen výsledkem jeho individuálního boje, ale odrazem hlubších nedostatků v celkové atmosféře a fungování školy, které je důležité řešit.

Martinova cesta od střední školy k novému začátku: Překonávání překážek a hledání přátelství po šikaně

Martin si prošel několika formami šikany – verbální, fyzickou a nakonec sociální. Spolužáci přestali Martina zdravit, ve škole neodpovídali na jeho otázky, úplně ho ignorovali. Jejich chování mělo pro Martina závažné důsledky, se kterými se ještě nevypořádal, a čeká ho ještě dlouhá cesta k přijetí sebe sama a k navázání nových vztahů. Co by Martin poradil jiným žákům v podobné situaci? Hned ze začátku svěřit rodičům nebo kamarádům s tím, co se mu v nové škole děje.

Dnes studuje Martin na vysoké škole a postupně si hledá nové kamarády a přátele. Jde mu to ale těžko, protože byl tak dlouho odmítán kolektivem i dospělými, že ztratil sebedůvěru. Spojil se také s bývalým spolužákem ze základní školy, který prodělal nádorové onemocnění mozku a po určitou dobu používal invalidní vozík. Martin mu pomáhá s učením a vzájemně se podporují – oba na střední škole prošli šikanou.

Zdroje: 

[1] U.S. Department of Health and Human Services. (2023). What Is Bullying. [online]. Dostupné z: https://www.stopbullying.gov/bullying/what-is-bullying. [dat. cit. 11. 12. 2023].

[2] Straková, J. (2006). Jak předcházet šikaně. [online]. Moderní vyučování. Časopis na podporu rozvoje škol. 5/2006. Kladno: AISIS, o.s. Dostupné z: https://www.minimalizacesikany.cz/ke-stazeni/tisk/media-o-mis-a-sikane/115-jak-predchazet-sikane. [dat. cit. 11. 12. 2023]. ISSN 1211-6858.

[3] MŠMT. (2013–2023). MŠMT aktualizuje metodický pokyn k řešení šikany ve školách. [online]. Dostupné z: https://www.msmt.cz/ministerstvo/novinar/msmt-aktualizuje-metodicky-pokyn-k-reseni-sikany-ve-skolach. [dat. cit. 11. 12. 2023].

[4] Kol. autorů. (2019). Řešení šikany. [online]. Praha: NPI ČR. Dostupné z: https://zapojmevsechny.cz/clanek/reseni-sikany. [dat. cit. 11. 12. 2023].